Machiavelli

Maurice Joly

Dialog mezi Machiavellim a Montesquiem v pekle

(podle I. vydání z roku 1864)

Úvod

"Národ, který neumí ubránit svoji svobodu, není schopen ubránit ani svoje peníze."
Maurice Joly, 1864

Dokument přináší český překlad knihy francouzského autora Maurice Joly [1] "Dialogue aux enfers entre Machiavelli et Montesquieu ou la politique de Machiavelli au XIXe siecle par un contemporain", která vyšla poprvé anonymně roku 1864 v bruselské "Imprimerie de A. Mertens" a podruhé byla v Bruselu vydána roku 1868 bez názvu nakladatelství a tiskárny, pouze s označením "Nouvelle Edition", přičemž bylo v závorce uvedeno jméno autora (Maurice Joly). Za své autorství byl Joly odsouzen na 15 měsíců do vězení a nakonec spáchal sebevraždu. Prvý zkrácený německý překlad knihy vydalo roku 1865 lipské nakladatelství Otto Wiegand. Kniha upoutá čtenáře nejen svým obsahem, ale i svým prazvláštním osudem, který z ní bezpochyby učinil jednu z nejpozoruhodnějších prací světové literatury.

Dopomohl k tomu fakt, že neznámý autor nebo autoři "Protokolů siónských mudrců" - které se staly pro Hitlera podkladem pro vyhlazovací politiku příslušníků židovského náboženství a rasy - převzali z Jolyho knihy řadu míst z projevů Machiavelliho, a to zčásti i doslovně, v celkovém rozsahu téměř padesáti tiskových stran. Jejich částečným přepracováním a doplněním vznikla zpráva, která obsahuje údajné záznamy řečí, jež měli židovští dobyvatelé světové Moci přednášet během svých tajných sezení. Původní francouzský text "Protokolů" byl přeložen nejprve do ruštiny, později do řady dalších jazyků a ovlivňoval dlouhá léta mínění čtenářů.

Jak se ovšem čtenář v následujícím textu přesvědčí, není v Jolyho knize téměř jediné slovo pojednávající o zednářských nebo židovských záležitostech; antisemitský obsah byl textu vtisknut až během vytváření "protokolů". Proto původní Jolyho práci nelze vinit z jejího pozdějšího zneužití. Pro dnešní dobu je zajímavý Fleischhauerův poukaz na část obsahu "Dialogu" (na stranách 285 - 366 jeho posudku), který se zabývá "návodem" na převzetí Moci v parlamentní demokracii. Cituje odstavec rozebírající možnosti využití slabin systému při pokusech uchopit politicko-hospodářskou Moc - a to možná i nad celým světem - pozvolnou a nenápadnou "mírovou cestou". Je míněn text patnáctého dialogu na stránkách 180 až 192 původního textu Jolyho knihy, jehož obsah Fleischhauer shrnul do krátkého odstavce:

"Těžkosti, které je nutno zamezit při použití všeobecného volebního práva. Ustavení předsedů všech volených správních komisí musí být volbě odňato. Kandidáti musí být zavázáni předchozí přísahou. Voliči nesmí mít možnost se sjednotit za účelem domluvy o odevzdání svého hlasu. Nesmí hlasovat v uzavřených schůzích. Potlačení volby podle seznamu: Rozklad volebních krajů všude tam, kde se zřetelně ukazuje opozice. Jak je možno získat hlasy bez toho, že by byly přímo koupeny. O opozici v komorách. O parlamentní strategii a umění jak usnesení zrušit."

Nepopiratelný význam Jolyho "Dialogu" je v tom, že upozorňuje občanskou společnost na proveditelné, ale už i provedené politické triky, pomocí nichž jsou nenápadně odstraňovány dosažené svobody jednotlivců i celých národů. Příkladem je situace Československa, která se v zemi vyvíjí po "Slavné sametové Revoluci" (SSR) z listopadu 1989. Pod pláštěm slibované parlamentní demokracie byla nastoupena cesta připravující systém "demokracie autoritativní", která bude zřejmě tvrdším nástupcem poúnorového systému, neboť likviduje i některé pozitivní sociální znaky, kterými se vyznačovala nenáviděná diktatura demokracie lidové. Kde je nutné hledat chybu?

Je velmi důležité si uvědomit zásadní skutečnost, že v politickém systému parlamentní demokracie nevlastní parlament občanskou suverenitu. I čeští občané pouze delegují parlamentu pravomoci, avšak tyto pravomoci se nestávají vlastnictvím parlamentu, nýbrž mu jsou jen propůjčeny. Povinností parlamentu je používat tyto pravomoci zákonně a na konci svého volebního období je zase neporušené vrátit lidem. Nové volby pak určí, komu budou tyto pravomoci dále svěřeny. Jak napsal britský filozof a konstitucionalista John Locke: "Legislativa nemůže převést pravomoci na utváření zákonů do jakýchkoli jiných rukou, protože tato pravomoc je delegována lidem. Ten kdo ji má, nesmí ji převést na někoho jiného."

Způsob kontroly rozhodnutí prosazených vládou a jinými státními orgány popsal A. V. Dicey, nejpřednější britská autorita v ústavních otázkách: "Hlavní funkce referenda je zabránit schválení jakéhokoli významného aktu, který nemá souhlas voličů ... Referendum zastupuje...nejlepší, ne-li vůbec jedinou možnou kontrolu nad neuváženými změnami v zásadních stanovách země".

Lze připomenout všeobecně známá fakta, jimiž bylo v prvé řadě chybějící ústavodárné shromáždění a současné přivlastňování si ústavodárných práv parlamentem, za druhé požadavek překročení 5 %ní hranice odevzdaných volebních hlasů potřebných pro křeslo kandidáta politické strany v parlamentu, třetí podmínkou je složení finanční kauce, jež teprve umožní "svobodnou" účast na parlamentních volbách, která propadne v případě neúspěchu. Výše kauce je stanovena na "pouhých" 200 000 Kč, jejíž složení teprve povolí účast na volbách v jednom z osmi krajů České republiky (jejich počet byl zvýšen s platností od roku 2000 na čtrnáct), za čtvrté nerespektování platného ústavního zákona garantujícího občanské referendum v případě jakéhokoliv pokusu o nové rozdělení Československé republiky, za páté nedodržení složeného volebního slibu řadou poslanců a členů "posametové" vlády. Připomeňme zde i prohlášení Václava Havla z prosince 1989 "Ideální Evropa je pro mne Evropa s nezávislou a zaručenou bezpečnostní politikou a zároveň Evropa neutrální"... "součástí politiky přátelské spolupráce bude odmítnutí obou vojenských paktů, NATO i Varšavské smlouvy". Za šesté podepsal tentýž Václav Havel 12. března 1999 dokument, kterým přistoupila Česká republika k vojenském paktu NATO - a již v noci z 24. na 25. března se nacházela ve válečném stavu s Jugoslávií. Tak závažná rozhodnutí byla opakovaně prováděna bez občanského referenda!

"Dialog" je podobný slabikář Zla, na které upozorňuje i v Jolyho textu citovaná Machiavelliho kniha "Il Principe"(Vladař). Znalost obou knih jistě pomůže voličům při udělení jejich hlasu i působit proti snahám organizovaných politických dobrodruhů, kteří touží po dosažení co největší osobní Moci. Před touto vášní nedokáže varovat ani starořímské přísloví "koho chtějí bohové zničit, tomu dají Moc".

Ověřeným příkladem úspěšné obrany společnosti je politický systém Švýcarska, kde už téměř půl druhého století praktikovaná forma "polopřímé demokracie" dosud neumožnila žádnému ze zvolených zástupců prosazení nežádoucí velikosti vysněné osobní Moci. Připomeňme, že Švýcarsko se - nepochybně zásluhou svého politického systému - dostalo (1999) na prvé místo světového žebříčku popisujícího životní úroveň obyvatel přesto, že země nevlastní téměř žádná nerostná bohatství. Prokázané výsledky vyvrací i Machiavelliho úvahy popisované v Jolyho knize a je možné s velkou pravděpodobností předpokládat, že Jolyho text přispěl i k vložení některých obranných ustanovení zakotvených a dodnes platných v ústavě Švýcarského spříženectví vyhlášené roku 1874, která byla vyhlášena po dlouhých jednáních a souhlasem všech zúčastněných stran prováděných po mezinárodním uznání Spříženectva na Vídeňském kongresu roku 1815.

Stává se "Jekyl a Hyde" skutečností? Faktem zůstává, že lidská povaha je dvojitá. Člověk není ani dobrý, ani špatný, nanejvýš se jím v případě potřeby stává. Nemůže však zabránit okolostojícím, aby nerozeznali sílu jeho skutečné morálky. Jsou to jen lidé, kteří vytvářejí politické systémy a proto je tak důležité varování, které světu zanechal jeden z největších myslitelů Nového světa, třetí prezident Spojených států amerických Thomas Jefferson (1743-1826): "Nenechte se v otázce Moci vést důvěrou v člověka, nýbrž ho držte od konání zla řetězy Konstituce". Později jeho výrok výrazně doplnil nezapomenutelný dvacátý osmý prezident Woodrow Wilson: "Historie svobody je historie omezování vládní Moci a ne jejího rozšiřování".

Předlohou pro překlad bylo kapesní vydání německého nakladatelství "dtv" z listopadu 1968, které z francouzštiny přeložil univ. prof. Dr. Dr. Hans Leisegang pod názvem "Macht contra Vernunft" (Moc proti Rozumu). V českém překladu jsou vynechány úvody prof. Leiseganga i dr. Joachima Christiana Horna a podle textu původního francouzského originálu bylo doplněno dr. Hornem vypuštěných 140 tzv. "krácení" textu. Tím se stal překlad zajímavým i pro specialisty v oboru desinformace jako ukázka jedné z forem, která leží již v blízkosti autocenzury. Vypuštěné části byly v překladu očíslovány ( X ). Doplněná "krácení" byla pro snadné rozeznání vytisknuta kurzívou. V protikladu k českým gramatickým zvyklostem je v textu pojem "Moc" psán s velkým počátečním písmenem. Cílem tohoto nezvyklého způsobu je neustále upozorňovat na nebezpečí držení nekontrolované politické "Moci" v rukou jednotlivců nebo malých skupin. Pro čtenáře sledujícího současné politické události, přináší tato skoro sto padesát let stará kniha vysvětlení řady otázek, jejichž problematiku dnešní informační media pomíjejí. Přesto, že Joly ve svém pojetí formovaném úvahami 19. století odmítá suverenitu lidu, přináší řadu argumentů, které velmi dobře odůvodňují potřebu dosažení cílů sdružení "Více Demokracie", které sleduje ústavní uzákonění práv slibovaných voličům už v zakládající listině prvé Československé republiky, známé "Washingtonské deklaraci" z roku 1918. Tato práva jsou bezpochybně vhodnou obranou proti praktickému uskutečňování Machiavelliho úvah popisovaných v následujícím textu. V původním francouzském originálu tituluje Joly Montesquieho partnera "Machiavel".






Dále >>>