Machiavelli

Čtrnáctý dialog

Machiavelli: Říkal jsem to už tak často a řeknu Vám to ještě jednou, že nebudu vše znovu stavět, znovu organizovat, že najdu už ve stávajících zařízeních z velké části nástroje mé Moci. Víte, co se rozumí pod pojmem zákona na ochranu ústavy?

Montesquieu: Ovšem a je mi líto, že Vám i proti mé vůli vezmu překvapení, které byste mi rád připravil při Vaší schopnosti přinést něco nového.

Machiavelli: Co si o něm myslíte?

Montesquieu: Myslím - a to bude správné přinejmenším pro Francii, o které asi mluvíte - že je to zákon, který je připraven pro určitou situaci a že za režimu se svobodomyslnou ústavou by měl být změněn, když by nemusel být dokonce úplně odstraněn.

Machiavelli: Pozoruji, že o něm mluvíte opravdu umírněně. Podle Vašich teorií je jednoduše jedním z nejtvrdších omezení svobody, které vůbec může existovat. Co tento zákon znamená? Když budou občané obtěžováni při vykonávání jejich obchodů vládními pověřenci a když tyto případy přednesou před soud, budou jim soudci odpovídat: Nemůžeme vám dopomoci k vašemu právu, soud k tomu není příslušný. Nechte si dát od úřadu zplnomocnění ke stíhání jeho úředníků. A to je vpravdě odepření práva na provedení soudní pravomoci. Kdy asi napadne vládu udělit povolení k takovému trestnímu stíhání!

Montesquieu: Jak to, že si na to stěžujete? Zdá se mi to být zcela ve Vašem smyslu.

Machiavelli: Já jsem to jen řekl, abych Vám ukázal, že ve státech, ve kterých vykonávání soudní pravomoci narazí na takovéto překážky, se vláda nemusí moc bát. Takovéto vyjímečné zákony jsou v zákonodárství vždy přinášeny jen jako přechodná ustanovení; ale když jsou údobí přechodu skončena, zůstanou vyjímečné zákony v platnosti a to po právu; neboť když je všechno v pořádku, neruší a když bude pořádek porušen, jsou zapotřebí.

Existuje ještě jiné moderní zařízení, které s nemenší účinností slouží vykonávání centralizované Moci: je to zřízení důležitého úřadu u soudu, který se nazývá státní návladní a který se dříve s mnohem větším právem nazýval královským úřadem, neboť jeho činnost se v podstatě vyznačovala tím, že podle vůle panovníka mohl odvolávat nebo zastavovat řízení. Nepotřebuji Vám vykládat, jaký vliv provádí tento úřad na soudy, při kterých je umístěn. Je značný. Zapamatujte si to dobře. Vyhradil jsem si, že Vám nyní něco řeknu o kasačním soudním dvoru. Hraje v justici významnou roli.

Kasační soudní dvůr je více než jen juristické sdružení. Je to v jistém smyslu věci čtvrtá Moc ve státě, neboť k jeho úloze náleží, jako poslední instanci, určit smysl zákona. Proto Vám tady musím opakovat, co jsem Vám, jak věřím, už řekl, když jsem mluvil o senátu a zákonodárném shromáždění. Kdyby byl takový soudní dvůr úplně nezávislý na vládě, kdyby chtěl, mohl by ji svrhnout z Moci svého suverénního a skoro bezmezného vlivu na výklad zákonů. Potřeboval by k tomu jen systematicky ve smyslu svobody omezovat nebo rozšiřovat ta ustanovení zákonů, která řídí politická práva.

Montesquieu: A to je zřejmě protiklad toho, co od něj požadujete.

Machiavelli: Nebudu od něj vůbec nic požadovat. Bude dělat sám od sebe to, co mu přísluší. Zde se totiž nejsilněji koncentrují různé motivy, které vedou k ovlivňování soudů, o kterých jsem Vám předtím mluvil. Čím blíže stojí soudce k státní Moci, tím více k ní patří. Konzervativní duch vlády se zde rozvine v mnohem větší míře než někde jinde a zákony vysokého státně-policejního významu dostanou tímto vznešeným shromážděním výklad, který je mé vládě tak příznivý, že nebudu musit učinit řadu omezujících opatření, která by byla jinak nutná.

Montesquieu: Když se tak posloucháte, mohlo by se dojít k názoru, že by zákony mohly dostat ty nejlibovolnější výklady. Nejsou snad texty zákonů jasné a jednoznačné? Může být jejich smysl natolik rozšířen nebo omezen jak to naznačujete?

Machiavelli: Nepotřebuji autora "Ducha zákonů", zkušeného soudce, k jehož úloze patřilo vydat tolik výtečných rozsudků, poučovat o tom, co je úlohou "iuris prudentia". Neexistuje žádný tak jasně formulovaný text, který by nemohl dostat ty výklady, které mu co nejvíce odporují, také na poli čistě občanského práva. Ale prosím Vás tady přihlédněte k tomu, že zde máme co dělat s politikou. Je teď u zákonodárců všech dob běžný zvyk, obsloužit se u mnohých nařízení tak pružným zněním textu, že podle okolností mohou posloužit k použití na zvláštní případy nebo připustit výjimky, o kterých by nebylo chytré se vyslovit přesněji. ( 11 ) Dobře vím, že Vám musím ukázat příklady, neboť bez nich by se Vám můj návrh mohl zdát příliš mlhavý. Pro mne není snadné ukázat Vám takové příklady, které jsou dosti obecné, aniž bych se musel zabývat přílišnými podrobnostmi. Dávám tedy přednost tomuto příkladu, protože vzápětí budeme hovořit o této látce. Když jsme mluvili o zákonu na ochranu ústavy, řekl jste, že by tento vyjímečný zákon musel být ve svobodném státě pozměněn.

Tedy dobře, předpokládám, že existuje takový zákon ve státě, kde vládnu. Předpokládám, že byl pozměněn. Myslím si tedy, že před nástupem mé vlády byl vydán zákon, který v případě, že by se jednalo o poslance, dovolil stíhat vládní úředníky bez toho, že by k tomu bylo vyžádáno svolení od státní rady.

Za mé vlády, která, jak víte, zavedla ve státním právu velké změny, dojde k takovému případu. Bylo by třeba při příležitosti nějakého případu, u kterého se jedná o poslance, soudně stíhat vládního úředníka. Státní návladní se zvedne a řekne: Zvláštní výhoda, které by se mohlo použít, už dnes neexistuje, není už slučitelná se současnými poměry. Starý zákon, který v takovém případě osvobozoval od zplnomocnění státní radou už samozřejmě neplatí. Soudy na to odpoví ano nebo ne, nakonec bude sporný případ přednesen před kasačním soudem a tato nejvyšší instance stanoví státní právo následovně: Starý zákon je samozřejmě neplatný, zplnomocnění státní rady ke stíhání státních úředníků je zapotřebí i když se jedná o záležitost poslance.

A nyní jiný příklad, který má něco specielního. Vztahuje se na policejní dozor nad tiskem. Byl jsem informován, že ve Francii existoval zákon, že všichni lidé, kteří jako povolání rozšiřují nebo nabízejí knihy, jsou pod trestem zavázáni si k tomu opatřit povolení, které bylo vystaveno státním pověřencem, který je v každé provincii nadřízen nejvyššímu správnímu úřadu. Zákon byl tady k tomu, řídit obchod s knihami a podrobit ho přísnému dozoru. To je vlastní účel tohoto zákona. Ale text tohoto opatření by směl znít: "Všichni, kteří chtějí rozšiřovat nebo nabízet knihy, musí vlastnit povolení, atd..."

Nyní bude k tomu moci kasační soud říci, bude-li vůbec dotázán: V zákonu, o který se jedná, není míněna pouze profesionální praxe, nýbrž každé rozšiřování nebo kolportování tiskopisů. ( 12 ) a ( 13 ) V důsledku toho také autor spisu anebo díla o jednom nebo více výtiscích, ať už tak bez předběžného souhlasu učinil v dobrém úmyslu či nikoliv, uskutečňuje distribuci a kolportáž. Následkem toho se ihned vystavuje trestnímu stíhání.

Vidíte tedy co plyne z takovéhoto výkladu. Místo jednoduchého zákona o přestupcích se objeví zákon, který autorům omezuje právo zveřejňovat své myšlenky.

Montesquieu: Je nutné, abyste se stal právníkem!

Machiavelli: To je naprosto nezbytné. Jak je dnes možno svrhnout vládu? Zákonnými postupy, jemnostmi ústavního práva, s použitím proti moci všech prostředků, všech zbraní, všech postupů, které nejsou zákonem vysloveně zakázány. Přitom tyto zákonné úskoky, které strany používají proti Moci s takovou horlivostí, nesmí Moc proti stranám použít. Není to rovný zápas. Odpor nebude rovněž možný. Nezbude než abdikovat.

Montesquieu: Je tu tolik úskalí, kterým byste se měl vyhnout, že jenom zázrakem byste je všechny mohl předvídat. Soudy nejsou vázány svými rozhodnutími. Při výkladu práva, jak má být pod Vaším režimem používáno, dostanete na krk velké množství procesů. Lidé, kteří žádají své právo, se budou neustále obracet na soudy a požadovat od nich jiný výklad zákonů.

Machiavelli: V prvé době je to dobře možné. Ale když bude větší počet rozsudků konečně soudní pravomocí stanoven, nedovolí si nikdo co bude zakázáno a pramen procesů tím bude ucpán. Samo veřejné mínění se natolik uklidní, že se kvůli výkladu bude odvolávat na poloúřední výklad vlády. ( 14 )

Montesquieu: A jak, prosím Vás?

Machiavelli: Z toho či onoho stavu věcí, v obavách, aby nějaké nesnáze nevznikly z toho či onoho zákonného ustanovení, správa formou výzvy oznámí, že ten či onen počin spadá pod aplikaci zákona a že zákon se rozšiřuje na ten či onen případ.

Montesquieu: To jsou však jenom deklarace, které pro soudy vůbec nejsou závazné.

Machiavelli: Bezpochyby. Tato prohlášení však přesto budou mít velkou autoritu, velký vliv na rozhodování justice, pokud budou vycházet ze správy tak mocné, jak jsem ji ustavil. Vždy budou mít velký vliv na jednotlivá rozhodování, a v mnoha případech, snad ve všech, předejdou nepříjemným sporům. Ty se nebudou konat.

Montesquieu: Čím déle se spolu bavíme, tím více vidím, že Vaše vláda se sklání stále více k otcovské péči. ( 15 ) Jsou to téměř patriarchální soudní zvyklosti. Zdá se mi opravdu nemožné, abyste neměl odpovědnost za starost, která se projevuje v tak důmyslných podobách.

Machiavelli: Musíte přece uznat, že jsem daleko vzdálen tomu, používat takové barbarské vládní metody, které jste se zdál na počátku naší rozmluvy ode mne očekávat. Vidíte, že přitom všem nehraje násilí žádnou roli. Opírám se, jak to dnes dělá každý, pouze o právo.

Montesquieu: Na právo silnějšího.

Machiavelli: Právo, které se prosadí, je vždy právo silnějšího. Neznám žádnou výjimku z tohoto pravidla.




<<< Zpět

Dále >>>