Machiavelli

Čtvrtý dialog

Machiavelli: Když jsem uslyšel Vaše teorie o rozdělení Moci a o humanitě, které jí národy Evropy děkují, nemohl jsem se udržet podivu, můj milý Montesquieu, jak silně dokáže oslepující dílo systému získat Moc i nad velkými duchy. Sveden konstitucí Anglie jste uvěřil, že byste mohl udělat z konstitučního režimu všelék pro státy. Ale nepočítal jste s neodvratitelným vývojem, který dnes vytrhává společenství z jejich včerejších tradic. Neuplynou ani dvě století a tato forma vlády, kterou tak obdivujete nebude v Evropě nic dalšího než historická vzpomínka, něco zastaralého a nic více platného, asi jako pravidlo o třech jednotkách Aristotelových.

Dovolte mi nejdříve Váš státní mechanismus jako takový podrobit zkoušce: Tři skupiny Moci přivádíte do rovnováhy.a omezujete každou na její oblast. Jedna bude zákony dělat, jiná je bude vydávat, třetí je bude provádět. Vládce bude panovat, ministři budou řídit. Skvělá věc tato konstituční houpačka! Všechno jste předpověděl, všechno zařídil, jenom ne pohon. Úspěch takového systému by nebyla aktivita; kdyby mechanismus přesně fungoval, musel by vést k nehybnosti. Ale ve skutečnosti se věci nebudou takto odehrávat. Při prvé příležitosti se pohyb zastaví sám tím, že praskne jedno z per, které jste tak pečlivě vykoval. Věříte opravdu, že Moci zůstanou dlouho ve Vašich ústavou stanovených hranicích, které jste jim vytýčil a že by je jednou nemohly přestoupit? Kde by zůstalo nezávislé zákonodárné shromáždění, které by netoužilo po suverenitě? Kde by zůstal úřad, který by vůči veřejnému mínění nepřipustil žádnou koncesi? Kde by především existoval vládce, panovník říše nebo prezident republiky, který by byl připraven bez výhrady hrát tu pasivní roli, ke které jste ho odsoudil, a který by ve skrytu neuvažoval jak svrhnout s ním rivalizující Moci, které škodí jeho zájmům? Ve skutečnosti jste proti sobě poštval všechny protikladné síly, pobídl je ke všem přehmatům, všem stranám dal do ruky zbraně. Vystavil jste Moc útoku každé ctižádosti a udělal ze státu arénu, do které se vrhnou pout zbavené partaje. V krátké době bude všechno v nepořádku. Užvanění řečníci udělají z poradních shromáždění řečnické turnaje. Drzí žurnalisté, bezuzdní pamfletisté budou každý den napadat osobu panovníka, diskreditovat vládu, ministry, státní úředníky...

Montesquieu: Znám tyto výtky vůči liberálním vládám už dlouho. Nemají pro mne žádný význam. Zneužití uspořádání není rozsudkem proti nim samým. Znám mnoho států, které pod takovými zákony žijí v míru a sice už dlouhou dobu. Lituji ty, kteří s takovými zákony žít nemohou.

Machiavelli: Jen vyčkejte! Při Vašich úvahách jste počítal jen se sociálními menšinami. Existují ale obludně velké lidové vrstvy. které jsou svou chudobou vázány na práci tak, jako byly dříve vázány otroctvím. Ptám se Vás: Co pro jejich blaho znamenají všechny Vaše parlamentní vynálezy? Váš velký politický vývoj skončil jen vítězstvím menšiny, která děkuje za svá privilegia volební náhodě tak, jako stará šlechta ji děkovala svému narození. Coznamená pro proletariát sehnutý pod tíhou své práce, utlačovaný silou svého osudu, že má pár řečníků právo mluvit, pár žurnalistů právo psát? Stvořil jste práva, která navždy zůstanou pro většinu národa pouhou teorií, protože je nemůže upotřebit. Tato práva, která jsou mase národa teoreticky zákonem přiznána a jejichž praktické používání je jí nouzí života upíráno, jsou pro ni jen hořkou ironií vůči jejich osudu. Já Vám říkám, že tato velká masa bude takové zákony jednoho dne nenávidět a zničí je vlastní rukou, aby se svěřila despotismu.

Montesquieu: Jak si však velký Machiavelli neváží humanity, jak ubohé si představuje smýšlení moderních národů! Všemohoucí Bože, nemohu uvěřit, že jsi je stvořil tak špatnými. Ať o nich říká Machiavelli cokoliv, nezná právě základy a existenční podmínky současné kultury. Že se musí pracovat, to je dnes pro všechny platný zákon; a je daleko vzdálen od toho, že by byl u lidí znamením zotročení, je to možná kolo, které je sjednocuje, prostředek, který je dělá všechny stejnými.

Politická práva nejsou pro národ nic iluzorního ve státech, ve kterých zákon nezná privilegia a pro každého přičinlivého je otevřena jakákoliv životní dráha. Jistě - a v žádné společnosti to nemůže být jinak - následují pro jednotlivce z důvodů rozdílnosti inteligence a majetku nevyhnutelné rozdíly ve výkonu jejich práv; ale nepostačuje, že tato práva existují, aby tím byl splněn požadavek osvěty, čímž je prohlášení svéprávnosti občanů tak dalece zajištěno, jak jen může být? Neznamená nic dokonce i pro ty, které náhoda nechala zrodit v nejnižších životních podmínkách, neznamená pro ně nic, že žijí s pocitem nezávislosti a jejich občanské důstojnosti? A to jen jedna stránka věci; neboť stejně jako vysoký stav mravnosti národů závisí od jejich svobody, závisí od ní rovněž jejich materielní zájmy.

Machiavelli: Jen na to jsem čekal. Jak se zdá, vytýčila škola, ke které náležíte principy, jejichž poslední důsledky vůbec nevidíte. Věříte, že Vás povedou k vládě rozumu. Ukáži Vám, že povedou zpět k vládě násilí. Vezme-li se Váš politický systém v jeho původní čistotě, tak sestává z toho, že různým mocenským skupinám, ze kterých společnosti sestávají, dává přibližně stejný díl na politickém uplatnění, že sociální síly budou k sobě posazeny ve správném poměru. Nechcete, aby aristokratický element vykonával tlak na demokratický. Přesto je smíšený poměr Vašeho uspořádání takový, že bude aristokracii dáno více Moci než národu, panovníkovi více než aristokracii, neboť rozdělujete Moc podle poměru politických schopností těch, kteří je mají provádět.

Montesquieu: To je správné.

Machiavelli: Necháte různé společenské síly podílet na veřejných úřadech podle stupně jejich vhodnosti a jejich nadání. Dáváte občanstvu rovnoprávnost pomocí hlasovacího práva. Omezujete vliv národa volbou pomoci volebního censu. Ze svobod daných národu pochází Moc veřejného mínění. Aristokracie oslňuje jejím velkolepým způsobem života. Trůn vrhá na národ svůj lesk nejvyšší důstojnosti. Udržujete všechny tradice, všechny velké vzpomínky, kult všech důležitých. Při povrchním pozorování je vidět monarchisticky řízená společnost, ale v základě je všechno demokratické; neboť ve skutečnosti neexistují přehrady mezi třídami a práce je prostředek, pomocí níž může každý vytvořit své štěstí. Není to přibližně tak?

Montesquieu: Ovšem, Machiavelli a Vy jste nejméně schopen rozumět názorům, které nesdílíte.

Machiavelli:Dobře! Ale všechny tyto krásné věci jsou pryč nebo budou pryč jako krásný sen. Neboť tu máte ještě jeden princip, kterým budou všechna tato uspořádání bleskurychle zničena.

Montesquieu:A co je to za princip?

Machiavelli: Je to suverenita národa. Bude asi dříve nalezena kvadratura kruhu, než aby se podařila shoda vyrovnání politických sil tímto principem u národů, u kterých bude zaveden. S naprosto nevyhnutelnou důsledností se národ jednoho dne zmocní všech sil, o nichž bylo prohlášeno, že jejich princip leží v samotném národu. A udělá to, aby si navždy zajistil výkon těchto práv? Ne. Za několik dní se vyřádí, pak jimi unaven, je hodí prvému ledajakému dobrodruhovi, který mu vběhne do cesty. Ve Vaší zemi jste v roce 1793 viděl, jak francouzští hrdlořezové zacházeli s konstituční monarchií: Národ sám potvrdil vlastní suverenitu popravou svého krále, potom svá práva promarnil; daroval je Robespierrovi, Barrasovi, Napoleonovi.

Jste velký teoretik, ale neznáte nepochopitelně nízké smýšlení národů. Nemyslím přitom na národy z mé doby, nýbrž na ty z Vaší. Plazící se před násilím, nemilosrdné vůči každé slabosti, nepromíjející žádný bezvýznamný poklesek, ale shovívavé, když se jedná o zločin, neschopné snášet nepohodlí svobodomyslného režimu, ale trpělivé až k mučednictví vůči všem aktům násilí drzého despoty zničí v okamžicích hněvu trůny, aby se oddaly panovníkovi, kterému odpustí hanebnosti, za které by pro nejmenší z nich dvaceti konstitučním králům uťaly hlavy.

Hledejte nyní spravedlnost, hledejte právo, stabilitu, pořádek, respekt před Vašimi tak komplikovanými formami Vašeho parlamentního mechanismu u násilnických, nedisciplinovaných, nevzdělaných mas, ke kterým jste sám řekl: Vy jste právo, vy jste vládci, vy jste soudci státu! Ó, já vím, že moudrý Montesquieu, opatrný politik, který stanovil principy a z nich vyplývající následky podržel pro sebe, ve svém "Duchu zákonů" nic nenapsal o dogmatu národní suverenity. Ale - jak jste to právě řekl - následky vyplynou samy z principů, které jste stanovil. Příbuznost Vašeho učení s učením "Contract social" je velmi zřetelně rozeznatelná. Proto byla téhož dne monarchistická a parlamentní vláda ve Vaší vlasti odsouzena k smrti, ve kterém francouzští revolucionáři, kteří přísahali na slova jejich mistra, prohlásili: "Ústava může být jen dílem svobodné dohody mezi sobě rovnými." Marně bylo zkoušeno obnovit principy, když se Váš král Ludvík XVII. vrátil do Francie marně zkoušel přivést zpátky státní Moc na tento její vznik tím, že uveřejnil prohlášení z roku 1789 jako kdyby vznikly z králových ústupků; tento tichý podvod aristokratické monarchie stál v příliš zřejmém rozporu s minulostí. Musel zapadnout v křiku revoluce roku 1830, tak jako vláda roku 1830 z Vaší strany...

Montesquieu: Mluvte jen dál.

Machiavelli: Nerad bych předbíhal. To, co Vy a já víme o minulosti, dává mi od nynějška právo tvrdit, že princip lidové suverenity zničí každou stabilitu, že bez jakékoli výhrady posvěcuje právo na revoluci. Přivádí společnosti do otevřené války proti jakékoli lidské Moci a dokonce proti Bohu. Je to samo zosobnění násilí. Dělá z národa divokou bestii, která se teprve potom uklidní, když se nasytí krví a kterou je nutno položit do řetězů. A nezměnitelný vývoj, který prodělají všechny společnosti, jejichž život je utvořen podle tohoto principu, je pak: Suverenita lidu přinese demagogii, demagogie anarchii, anarchie vede zpět k despotismu. Pro Vás je despotismus něco barbarského. Krásné! Vidíte tedy, že se národy cestou civilizace vracejí k barbarství.

Ale to není ještě všechno. Když je věc pozorována z jiného stanoviska tvrdím dále, že despotismus je také jediná forma vlády, která je opravdu vhodná k sociálnímu stavu moderních národů. Řekl jste mi, že materielní zájmy národů závisí od jejich svobody. Tím jste mi to zcela ulehčil. Jaké jsou tedy všeobecně státy, které se potřebují opírat o svobodu? Jsou to takové, které žijí velkými pocity, velkými vášněmi, hrdinstvím, vírou, také ctí jako za Vaší doby francouzská monarchie, o které jste to sám řekl ( 4 ) Stoicismus může učinit lid svobodným. Křesťanství může mít za určitých okolností stejné následky. Chápu nezbytnost svobody v Aténách, v Římě, u národů, které touží jenom po válečné slávě, a u nichž je válka satisfakcí všech výbojů, vyžadujících ostatně všechnu vlasteneckou energii, veškeré občanské nadšení k tomu, aby nepřátelé byli poraženi.

Veřejné svobody se staly přirozeným dědictvím ve státech, v nichž služebné a řemeslnické dovednosti byly ponechány otrokům, a kde člověk byl neužitečným, pokud nebyl občanem. Rozumím také svobodě v určitých dobách křesťanské éry, a zejména v malých konfederativním systémem spojených státech, konfederací, jimiž byly spojeny helénské republiky a pak státy v Itálii a v Německu. Tady nalézám zčásti přirozené důvody pro nutnost svobody. Byla takřka nedotknutelná, kdy nebylo pochyb o principu autority, kdy náboženství mělo absolutní vládu nad duchem, kdy lid pod ochrannou vládou korporací ochotně kráčel pod vedením svých pastýřů. Kdyby se za těchto podmínek uskutečnila jeho politická emancipace, mohlo by to být bez nebezpečenství, protože by se naplnila ve shodě s principy, na nichž spočívá bytí každé společnosti. - Ale u Vašich velkých států, které žijí jen z průmyslu, u Vašeho obyvatelstva bez Boha a bez víry, v těchto dobách, kdy národy nemohou být uspokojeny válkami a kdy jejich mocné aktivity nutně bijí dovnitř, může být svoboda společně s principy, které tvoří její základ, ještě jen důvodem k rozkladu a zániku. K tomu patří, že je pro morální potřeby individuí stejně tak málo zapotřebí jako pro státy. Únava samostatného myšlení a revoluční otřesy vynesly nahoru společnosti, které vyhořelé a opotřebované, jsou lhostejné vůči politice stejně jako vůči náboženství, které už neznají jiný podnět než materielní požitky, které žijí jen ještě pro své vlastní výhody, které neznají jiný kult než peníze, které ve svých obchodních praktikách ještě předčí židy, které přijali za svůj vzor. Věříte, že nízké třídy budou dobývat Moc ve státě z lásky ke svobodě jako takové? Dělají to z nenávisti vůči majetným; dělají to, když to zevrubně prozkoumáme, aby jim vyrvali jejich bohatství, prostředky k požitkům.

Bohatí ale prosí úpěnlivě jen o jedno; o energickou pěst, o silnou státní Moc. Žádají od ní pouze: chránit stát proti agitaci, kterým jeho slabá konstituce nemůže odolávat a jim samým dát jistotu, kterou potřebují, aby mohli sledovat své požitky a obchody. Jakou formu vlády chcete dát takovým společnostem, do kterých se všude vetřela korupce, ve kterých je majetek získáván lstí a podvodem, kde může být mravnost udržována jen pomocí trestních zákonů, kde láska k vlasti zahynula ve všeobecném kosmopolitismu?

Pro takové obce, které jsou ve skutečnosti jen kolosy na hliněných nohou, neznám žádnou jinou záchranu než zavedení tuhé centralizace, která všechnu státní Moc dá k dispozici vládě, úřednické hierarchii podobné Říši římské, která celý život jednotlivce mechanicky řídí, v obsáhlém systému zákonů, které zruší každou jednotlivou ze svobod, které byly nerozumně poskytnuty, krátce despotismus, ( 5 ) který může okamžitě a vždy zasáhnout proti všemu, co odporuje, proti všemu, jak se komu zlíbí. Césarismus pozdního císařství uskutečnil, jak se mi zdá, dosti dobře to, co si přeji pro blaho moderních společenství. Díky rozsáhlému správnímu aparátu, který je, jak mi bylo řečeno, už ve více než v jedné zemi Evropy v provozu mohou žít v míru jako národy v Číně, Japonsku, Indii. Rozšířený předsudek nás nesmí svést k tomu, abychom zavrhovali tyto orientální kultury, jejichž uspořádání se učíme ze dne na den více cenit. Čínský národ je na příklad velmi dobře spravovaný a kultivovaný národ.




<<< Zpět

Dále >>>