Machiavelli

Desátý dialog

Machiavelli: Vy jste musel také přece poznat při Vašich hlubokých rešerších, které jste prováděl při sepisování Vašeho pamětihodného díla "Příčiny vzrůstu a pádu Římanů", jakou roli hrál senát za císařů od doby vlády Augusta?

Montesquieu: To je - když Vám to smím říci - bod, který se mi ještě nezdá být historickým výzkumem dostatečně objasněn. Co je jisté je, že římský senát byl až do posledních dob republiky jen sám sobě zodpovědný úřad, vybavený dalekosáhlými privilegiemi a v držení vlastních mocenských pravomocí. V tom spočívalo tajemství jeho Moci, jeho hluboce odůvodněné politické tradici a velikosti, která z něho přecházela na římskou republiku. Od doby Augusta je senát ještě jen nástroj v ruce císařů, ale neví se zcela přesně, jakou cestou státních aktů se císařům podařilo ho zbavit jeho Moci.

Machiavelli: Neprosil jsem Vás právě o to, přesadit se nazpět do doby císařů, abyste osvětlil tento temný bod dějin. Tato otázka mě teď nezajímá. To, co jsem Vám chtěl říci, je pouze, že senát, tak jak si ho představuji, by měl po boku vládce hrát takovou politickou roli, která odpovídá roli římského senátu v dobách, které následovaly po svržení republiky.

Montesquieu: Nuže ano, ale v této době se už o zákonu nehlasovalo v lidovém shromáždění, uskutečnil se senátním rozhodnutím. Chtěl byste to také tak mít?

Machiavelli: Ne, to by neodpovídalo moderním zásadám ústavního práva.

Montesquieu: Jak je nutné projevit Vám vděčnost za takovou úvahu!

Machiavelli: Mimochodem to vůbec nepotřebuji, když chci nařídit, co se mi zdá nutné. Vy víte nyní, že každé politické opatření může vycházet jen z návrhu, který jsem já sám udělal a mimo toho vydám nařízení, která budou mít váhu zákona.

Montesquieu: Opravdu jste opět zapomněl tento bod, který má přece jen nemalý význam. Ale pak nechápu, k čemu si rezervujete senát.

Machiavelli: Jelikož má své místo v nejvyšších oblastech konstituce, smí se jeho přímý zásah objevit jen při slavnostních příležitostech. Na příklad tehdy, když by bylo nutné se dotknout zásad ústavní listiny nebo kdyby se státní Moc dostala do nebezpečí.

Montesquieu: Tento způsob vyjadřování je stále ještě záhadný. Chtěl byste jím rád připravit účinek, kterého chcete dosáhnout.

Machiavelli: Dosud bylo fixní ideou Vašich moderních specialistů pro státní právo, že všechno předvídají, všechno chtěli uspořádat v ústavách, které národům dali. Tuto chybu neudělám. Nechtěl bych se uzavřít do hranic, které potom nesmím přestoupit. Chtěl bych stanovit jen to, co nesmí zůstat nejisté. Nechal bych pro možnost něco změnit značně široký prostor, aby existovaly za velkých krizí i jiné léky než jen to neblahé východisko revoluce.

Montesquieu: Nyní mluvíte opravdu rozumně.

Machiavelli: A co se týče senátu, napsal bych o něm v mé ústavě: "Senát řídí senátním rozhodnutím všechno, co není předvídáno v ústavě a co je nutné k jejímu provádění. Určuje, jaký smysl mají články ústavy, které by mohly dávat podnět k různému výkladu. Udržuje všechna opatření nebo prohlašuje za neplatná ta, která jsou vládou prohlášena za protiústavní nebo na základě žádostí občanů udávána jako neodpovídající ústavě. Může navrhnout hlavní rysy návrhů zákonů velké národní důležitosti. Může navrhnout změny ústavy a sám si dát k tomu oprávnění senátním usnesením."

Montesquieu: To je všechno dobré a je to opravdu senát, jaký měli Římané. Udělám ještě jen několik poznámek k Vaší ústavě. Bude tedy sepsána ve velmi neurčitých a dvojsmyslných pojmech, neboť dopředu akceptujete, že články, které obsahuje, mohou dostat různé výklady.

Machiavelli: Ne. Ale je třeba vše uvážit dopředu.

Montesquieu: Já bych naopak věřil, že Vaší zásadou by bylo, zde všechno nepředpokládat a chtít všechno řídit.

Machiavelli: Je znát, že jste byl prezident soudu a tuto hodnost marně nezastával. Moje slova nemají jiný smysl než: Musí se předpokládat to, na čem záleží.

Montesquieu: Tak mi prosím řekněte: Má tedy Váš senát, interpret a strážce ústavy, vlastní pravomoc?

Machiavelli: Tu nebude jistě mít.

Montesquieu: Všechno, co bude senát dělat, děláte tedy ve skutečnosti Vy sám.

Machiavelli: Neodporuji Vám.

Montesquieu: Co interpretuje, je tedy Vaše interpretace? Co změní, je tedy Vaše změna? Co zruší, bylo zrušeno Vámi?

Machiavelli: Nebudu se proti tomu bránit.

Montesquieu: To tedy znamená: Vyhrazujete si právo, že to, co jste udělal, můžete opět zrušit, to co jste dal, můžete vzít, Vaši ústavu měnit k dobrému nebo ke zlému nebo ji také necháte úplně zmizet, pokud to uznáte za nutné. Nedovolím si dopředu žádný soud o Vašich úmyslech nebo o motivech Vašeho jednání, která budete za těchto nebo jiných okolností provádět, ptám se Vás jen: Kde se nalezne při tak dalekosáhlé svévoli ta nejmenší právní ochrana pro občany a jak by se mohli především občané někdy rozhodnout, nechat si takové násilí líbit?

Machiavelli: Už pozoruji, že jste opět postižen citlivostí filozofa. Uklidněte se, nepředsevzal bych si žádnou změnu na základních pilířích mé ústavy bez toho, že bych tuto změnu nepředložil národu k přijetí ve všeobecném lidovém hlasování.

Montesquieu: Ale Vy sám byste byl opět ten, kdo o otázce rozhodne, zda změna, kterou jste navrhl je tak zásadně důležitá, že musí být podřízena svolení národa. Chci ale jen přece uznat, že to, co musí být rozhodnuto plebiscitem neprovedete dekretem nebo usnesením senátu. Dáte Vaše návrhy na změnu ústavy do diskuse? Připustíte o nich porady v lidovém shromáždění?

Machiavelli: Jistě ne. Kdyby jednou došlo v lidovém sněmu k debatě o článku ústavy, ničím by se nezabránilo, aby národ z moci svého jednacího práva nepřezkoušel všechny a pak by hned stála revoluce přede dveřmi.

Montesquieu: Jste alespoň konsekventní. Návrhy na změny ústavy budou tedy předloženy v celku a vcelku přijaty.

Machiavelli: Ovšem, ne jinak!

Montesquieu: Dobře! Věřím, že teď můžeme ještě k tomu přejít, jak by měla být organizována státní rada.

Machiavelli: Řídíte výslech s dokončenou precisností prezidenta nejvyššího soudu. Ještě jsem Vám zapomněl říci, že členům senátu budu vyplácet gáži stejně jako příslušníkům zákonodárného shromáždění.

Montesquieu: To je srozumitelné.

Machiavelli: Ostatně nepotřebuji k tomu dodávat, že bych si též vyhradil jmenování prezidenta a jeho zástupce do tohoto vysokého shromáždění. Co se týče státní rady, vyjádřil bych se krátce. Vaše moderní instituce jsou tak mocné prostředky k centralizování Moci, že je téměř nemožné je používat, aniž by každá z nich nezpůsobila vykonávání suverénní autority. Co je tedy vlastně podle Vašich vlastních principů státní rada? Je to jen podle zdání politické sdružení; ve skutečnosti je určena k tomu, aby vládci přihrávala do ruky značnou Moc a sice oprávnění, stanovit pravidla vykonávání soudní pravomoci, oprávnění, které představuje něco jako úplnou soudní Moc, která, když bude třeba, může posloužit k vytváření zákonů podle vlastních názorů. ( 9 ) Státní rada je u vás navíc, jak mi bylo řečeno, obdařena snad ještě víc než přehnanými pravomocemi. Ve sporných záležitostech může, jak jsem byl ujištěn, požadovat na základě odvolacího práva obnovení své vlastní autority, nad řádnými soudy, se znalostí všech sporů, které mají podle jejího zdání správní povahu. A k této charakteristice pak jedním slovem dodávám to, co je v těchto pravomocích celkem výjimečné. Je jím to, že soudy musí odmítnout soudit, když se dostanou tváří v tvář aktu správní autority. A správní autorita může ve stejném případě odejmout soudům pravomoc odvolávat se na rozhodnutí Státní rady.

A nyní ještě jednou: Co je státní rada? Má vlastní Moc? Je nezávislá od panovníka? V žádném případě. Není nic více než redakční výbor. Když vydá státní rada nařízení, tak je původcem panovník, který ho připravil. Když padne rozsudek, tak je to vládce, který tak rozhodl nebo, jak dnes říkáte, je to administrace, státní administrace, která je společně soudcem a stranou v její vlastní věci. Věříte, že existuje něco mocnějšího než toto a věříte, že se tu musí ještě moc udělat k zavedení absolutismu ve státech, ve kterých naleznete všechno již organizováno v takových zařízeních?

Montesquieu: Vaše kritika je skoro na místě, to musím přiznat. Ale protože je státní rada jako taková výborné zařízení, tak není nic lehčího, dát jí potřebnou nezávislost tím, že ji lze až do jistého stupně izolovat proti vlivu státní Moci. To jistě neuděláte.

Machiavelli: Ne, nýbrž udržím sjednocení administrace všude, kde ho najdu a pokládám za potřebné a zavedu ho tam, kde ještě neexistuje tím, že posílím vazby, které tkví v tom, že jedno zařízení je odkázáno na druhé. Jak vidíte, nezůstali jsme stát na poloviční cestě; neboť nyní je moje ústava hotová.

Montesquieu: Již?

Machiavelli: Malý počet obratně uspořádaných kombinací zařízení, která jsou k dispozici, postačí aby byly účinky Moci úplně změněny. Tato část mého programu je splněna.

Montesquieu: Já jsem věřil, že mi chcete něco říci o nejvyšším soudu.

Machiavelli: Co Vám k tomu mám říci, najde někde jinde lepší místo.

Montesquieu: Když uděláme přibližný výpočet oprávnění, která leží ve Vašich rukou, tak můžete být opravdu spokojen. Shrňme: Děláte zákony: za prvé formou návrhů pro zákonodárné shromáždění, za druhé formou výnosů, za třetí formou senátních rozhodnutí, za čtvrté formou všeobecných nařízení, za páté formou rozhodnutí státní rady, za šesté formou pokynů pro ministry a konečně za sedmé formou státních převratů.

Machiavelli: Přitom se nezdá, že byste tušil, že to, co mi teď zůstalo na práci, je právě to nejtěžší.

Montesquieu: Takovou předtuchu jsem ovšem neměl.

Machiavelli: Potom jste nedával dostatečně pozor na to, že moje ústava mlčí o množství získaných práv, které jsou neslučitelné s novým pořádkem věcí, který chci zavést. To platí například o svobodě tisku, svobodě sdružování, nezávislosti úřednictva, volebním právu, volbě úředníků obcemi, zřízení občanské domobrany a ještě mnoha jiných, které musí zmizet nebo musí být ze základu přepracovány.

Montesquieu: Ale nezneuznal jste všechna tato práva už tím, že jste slavnostně uznal zásady, jejichž použití je přesto vyloučeno?

Machiavelli: Řekl jsem Vám už, že jsem neuznal žádnou specielní právní zásadu a žádné jednotlivé právo. Mimo toho jsou opatření, která učiním, pouze výjimkou z pravidla.

Montesquieu: A přirozeně takovou výjimkou, která toto pravidlo potvrdí.

Machiavelli: Ale k tomu je třeba vhodně zvolený okamžik; neboť nevhodný zásah při vhodné příležitosti může všechno zkazit. V knize o vládci jsem stanovil zásadu, která v takových případech může posloužit jako pravidlo chování: "Kdo na sebe ve státu strhne vládu, má veškeré násilí potřebné pro své zajištění provést jen jednou tak, aby je nikdy nepotřeboval opakovat; neboť později nebude moci u svých poddaných ničeho více dosáhnout - ani po dobrém, ani po zlém. Když musíš udělat něco zlého, je pro to zmeškán správný okamžik, když už nemáš štěstí; když toho chceš dosáhnout po dobrém, pak nebudou mít tvoji poddaní chuť ke změně, o které věří, že má být vynucena."

Den po zveřejnění mé ústavy vydám řadu nařízení s mocí zákona, kterými budou jednou ranou zrušeny všechny svobody a zákony, jejichž splnění by mohlo být nebezpečné.

Montesquieu: Okamžik je opravdu dobře zvolen. Země stojí následkem Vašeho státního převratu ještě pod vlivem teroru. Co se týče Vaší ústavy, nebylo Vám nic odepřeno, neboť byste si stejně mohl všechno vzít. Co se týče Vašich nařízení, neexistovalo tu nic pro povolování, neboť o nic neprosíte a vezmete si všechno sám.

Machiavelli: S Vaším posudkem jste rychle hotov.

Montesquieu: Možná jen trochu pomalejší než Vy s Vašimi činy. To musíte přiznat. Navzdory Vaší silné ruce a dobře zvoleném okamžiku nemohu uvěřit, jak se Vám musím přiznat, že se země nepozvedne, když dojde ke druhému státnímu převratu, který máte jako rezervu připraven v zákulisí.

Machiavelli: Země to ráda přehlédne; neboť při stavu věci, který předpokládám, je podvratnou činností unavena; touží po klidu stejně jako pouštní písek touží po lijáku, který po bouři následuje.

Montesquieu: Zahalujete to také do řečnicky účinných obrazů; to mi jde příliš daleko.

Machiavelli: Rád bych k tomu ještě rychle připojil, že slavnostně slíbím po uklidnění stran opět zavést svobody, které potlačuji.

Montesquieu: Věřím, že se na to bude čekat věčně.

Machiavelli: To je možné.

Montesquieu: Ne, jisté; neboť Vaše zásady dovolují vládci nedodržet slovo, když je to v jeho zájmu.

Machiavelli: Nepospíchejte s tímto konstatováním. Uvidíte, jak to s těmito sliby myslím. Bude mým vlastním úkolem dosáhnout, abych byl v mé říši co nejdříve považován za nejliberálnějšího muže.

Montesquieu: To je překvapení, na které jsem nebyl připraven. Zatímco národ na to čeká, potlačujete přímou cestou všechny jeho svobody.

Machiavelli: Přímo není slovo pro státníka. Nepotlačuji nic přímo. Zde je bod, kde se musí sešít kožich lišky s kožichem lva. K čemu je tu politika, když ne k tomu, aby cíl, který není dosažitelný přímou cestou, byl dosažen oklikami? Základy mého státu jsou položeny, síly stojí připraveny, potřebuji je jen dostat do pohybu. Udělám to se vší opatrností, kterou vyžadují nové ústavní metody. Zde budou na místě vládní a zákonodárná umění, jejichž použití doporučuje vládci chytrost.

Montesquieu: Zdá se, že přicházíme k novému stupni vývoje a jsem připraven Vás poslouchat.




<<< Zpět

Dále >>>