Machiavelli

Dvacátý pátý dialog

Machiavelli: Ještě ne.Budu tak vládnout deset let bez toho, že bych něco změnil na mém jednou daném zákonodárství. Konečný úspěch lze docílit jen za tuto cenu. Nic, ale opravdu nic nesmí být v této době změněno. Víko, kterým je parní kotel uzavřen musí být ze železa a těžký jako olovo. A během této doby se uskutečňuje průběh rozpouštění ducha politických stran. Domníváte se možná, že se národ nebude cítit blaze, že si bude stěžovat. Ale ne! Udělal bych neodpustitelnou chybu, kdyby tomu tak bylo. Když jsou ale pera napjata co nejsilněji, když můj národ utlačuji nejhroznějšími břemeny, potom se bude se říkat: Máme jen vládu, kterou jsme si zasloužili a musíme ji snášet.

Montesquieu: Je opravdu krátkozraké, když to uvádíte jako obhajobu Vaší vlády. ( 131 ) Pokud jste nepochopil, že v těchto slovech je velký zármutek z minulosti. Z těchto slov mluví fatalismus stoika, který Vám ohlašuje den soudu.

Machiavelli: Nepřerušujte mne. Potom přichází hodina, kdy budou pera uvolněna. Dám opět národu některé ze svobod.

Montesquieu: Bylo by tisíckrát lepší, kdybyste Vaše utiskování hnal až k nejzazší hranici. Váš národ Vám odpoví: Jen si nechte, co jste nám vzal.

Machiavelli: Na tom tak poznávám skutečnou nesmiřitelnou nenávist politických stran. Nic na jejich politickém protivníkovi neuznají, vůbec nic, ani dobré skutky.

Montesquieu: Ne, Machiavelli, nechceme mít s Vámi nic společného, vůbec nic! Oběť, která je vedena na popraviště, nevezme od svého kata žádné dobré skutky.

Machiavelli: Co se tohoto týká, jak lehce bych prohlédl tajné myšlenky mých nepřátel. Tito lidé si představují, doufají, že dříve nebo později mě odmrští pod tlak přivedená rozpínavost. To je pomatenost! Poznají mě teprve, až mé dílo dokončím. Čeho je třeba v politice, aby bylo při co největším tlaku omezeno každé nebezpečí explose? Je zapotřebí nepatrný otvor jako ventil. A ten je možné mít. Je jisté, že nedám národu žádné závažné svobody. Ano, tedy nejprve je zapotřebí poznat, až ke kterému stupni se absolutismus stal zvykem. Vsadím se o všechno, že při prvé pověsti o poskytnutí takových svobod se ozvou v mém nejbližším okolí hlasy zděšení. Moji ministři, moji státní radové budou říkat, že dávám kormidlo z ruky, že je všechno ztraceno. ( 132 ) Budou mne zapřísahat, ve jménu blaha státu, ve jménu vlasti, abych tak nečinil. Národ řekne: Co si vlastně myslí? Jeho genius ho opouští. Neutrálové budou říkat: To je mrtvý muž.

Montesquieu: A všichni budou mít pravdu; neboť jeden moderní spisovatel řekl: "Chcete-li lidem uloupit jejich práva, nesmíte to udělat jen na půl.. Co se jim nechá, slouží jim jen tomu, aby opět získali, co se jim vzalo. Ruka, která zůstala volná, osvobodí druhou z jejich pout."

Machiavelli: To je dobře myšleno. To je velmi pravdivé. Já vím, že se odvažuji velmi daleko. Právě přece vidíte, že jsou proti mně nespravedlní, že miluji svobodu více, než se domnívají. Před krátkou dobou jste se mne zeptal, zdali bych se sám dokázal zapřít, zdali bych se pro mé národy dokázal obětovat, zdali bych po případě uměl sestoupit z trůnu. Zde máte mou odpověď: Dovedu sestoupit z trůnu, ale jen jako mučedník.

Montesquieu: Opravdu jste změkl. Jaké svobody tedy národu vrátíte?

Machiavelli: Dovolím mé zákonodárné komoře, aby přednesla každý rok na novoroční den svá, na mne adresovaná přání.

Montesquieu: A jelikož je Vám převážná většina komory oddána, co byste mohl jiného obdržet než díkuvzdání a důkazy obdivu a úcty?

Machiavelli: Nu ano! Nejsou tyto důkazy něco zcela přirozeného?

Montesquieu: Jsou to všechny svobody?

Machiavelli: Ale tento prvý ústupek je už opravdu významný, ať proti tomu řeknete co chcete. Nezůstanu stát jen přitom. Dnes probíhá v celé Evropě jisté hnutí ( 133 ) proti centralizaci, ne v lidu, ale ve vznešených vrstvách. Budu decentralizovat, to znamená, dám mým guvernérům v provinciích právo, oddělit řadu malých, lokálních záležitostí, které dříve byly závislé na povolení mých ministrů.

Montesquieu: Uděláte tyranii ještě nesnesitelnější tím, když při této reformě nebude brán ohled na obce.

Machiavelli: Zde máme ono neblahé ukvapení, se kterým se všichni ti ženou kupředu, kteří požadují reformy. Na cestě svobody se musí kráčet kupředu opatrnými kroky. Já se ale neomezím na to, co jsem řekl. Poskytnu volnost na poli obchodního života.

Montesquieu: O tom jste už mluvil.

Machiavelli: Protože mi průmysl stále leží na srdci. Nechtěl bych, aby se říkalo, že moje zákonodárství postupuje kvůli mé přehnané nedůvěře proti národu, aby mu zamezilo starat se sám o svou obživu. Z tohoto důvodu předložím komorám zákony, jejichž účelem bude působit proti zákazům formování obchodních společností. ( 134 ) Ostatně tolerantnost mé vlády činí toto opatření zcela neužitečným a protože koneckonců není možné odzbrojit, nic se nebude měnit v zákoně, nebude-li to znění redakce. Máme dnes ve sněmovnách poslance, kteří se velmi rádi propůjčí těmto nevinným žertíkům.

Montesquieu: Je to všechno?

Machiavelli: Ano. Neboť je to moc, možná už příliš moc. Ale věřím, že přitom mohu zůstat klidný. Moje armáda je nadšená, moje úřednictvo je věrné a moje trestní zákonodárství pracuje s pravidelností a precizností těch všeho dosahujících a hrozných strojů, které moderní věda vynalezla.

Montesquieu: Takže na tiskových zákonech nezměníte nic?

Machiavelli: Samy by si to nepřály.

Montesquieu: Také nic na zákonech týkajících se správy obcí?

Machiavelli: Jak by to bylo možné?

Montesquieu: Také ne na Vašem systému ovlivňování lidového hlasování?

Machiavelli: Ne.

Montesquieu: Také ne na organizaci senátu, na zákonodárných sborech, na Vašem systému vnitřní- a Vašem systému zahraniční politiky, na Vašem národohospodářství, na Vašem finančnictví?

Machiavelli: Změním pouze to, co jsem Vám řekl. Aby to bylo řečeno zřetelněji: Vystupuji z údobí terorismu a vydávám se na cestu tolerance. Mohu to udělat bez nebezpečí. Mohl bych dokonce vrátit národu opravdové svobody, neboť by musel být ztracen veškerý smysl pro politiku, kdyby se nedalo rozeznat, že už v předpokládaném čase mé zákonodárství nepřineslo všechny své plody. Dosáhl jsem cíle, který jsem Vám ukázal. Charakter národa se změnil. Ulehčení, která jsem poskytl, byla pro mne jen mírou, kterou jsem měřil velikost mého úspěchu. Všechno je nyní vykonáno, všechno je dokončeno. Odpor je už nemožný. ( 135 ) Už není žádné úskalí, není už vůbec nic. A zároveň nic neučiním. Tak vypadá pravda v praxi.

Montesquieu: Skončete rychle, Machiavelli ! Ať se stane aby Vás můj stín už nikdy nepotkal a ať aby Bůh do posledního puntíku vymazal z mé paměti všechno, co jsem slyšel.

Machiavelli: Buďte opatrný, Montesquieu. Dříve než nyní začínající minuta zapadne do věčnosti, budete za mnou ve strachu běhat a vzpomínka na tuto rozpravu bude Vaši duši věčně soužit...

Montesquieu: Mluvte.

Machiavelli: Vraťme se tedy k věci. Udělal jsem všechno, co jste slyšel. Tímto ústupkem liberálnímu duchu mé doby jsem odzbrojil politické strany i s jejich nenávistí.

Montesquieu: Nenecháte tedy padnout tuto masku pokrytectví, kterou jste se obsloužil, abyste se mohl dopouštět zločinů, které ještě nebyly popsány v žádné lidské řeči. Vy tedy chcete, abych vystoupil z věčné noci a bojoval proti Vám. Ale, Machiavelli ! Vy sám jste ještě lidi nenaučil lidstvo tak hluboce ponížit! Ještě jste lidi nesvedl k tomu, aby jednali proti svém svědomí, nepřišel jste ještě na myšlenku, udělat z lidské duše hromadu špíny, ve které božský Stvořitel nepozná nic ze svého věrného obrazu.

Machiavelli: To je velmi správné, byl jsem tím ještě překonán.

Montesquieu: Koukejte, abyste zmizel. Nepokračujte ani okamžik dál v této rozmluvě.

Machiavelli: Budu hotov dříve než stíny, které se tu dole tlačí a přibližují, dosáhnou tu temnou rokli, která nás od nich dělí. Ještě dříve než tam dojdou, mě už nikdy neuvidíte a budete mě marně volat.

Montesquieu: Tak nyní končíte Vaši řeč. To má být trestem za nerozvážnost, kterou jsem udělal, když jsem se propůjčil k této hanebné slovní půtce.

Machiavelli: Ó ty svobodo! Jakoužto silou jsi držena jednotlivými dušemi, zatímco celý národ tebou pohrdá nebo se nechá nad její ztrátou utěšit několika pošetilými kousky. Nechte mne Vám k tomu vyprávět zcela krátkou povídku: Dion vypravuje, že se římský národ rozhněval na Augusta, neboť některé zákony, které vydal byly příliš tvrdé, že se ale nespokojenost uklidnila, když nechal přijít nazpět komedianta Pyladese, kterého revolucionáři vyhnali z města. To je moje povídka. A nyní konec, kterým z ní autor bere poučení; neboť zde cituji autora. Říká k tomu:

"Takový národ se cítil mnohem více tyranizován tím, že mu byl vyhnán jeho taškář, než tím, že mu byla vzata všechna jeho práva."

Montesquieu: To mě málo zajímá.

Machiavelli: Poznejte nyní sám sebe, Vy jste to byl. Nemohu za to, když tu okolo sebe vidím jen bídně smýšlející lidi. Komedianti budou dále existovat i také za mé vlády a museli by se opravdu špatně chovat, kdybych se měl rozhodnout, abych je vyhodil.

Montesquieu: Nevím, jestli jste má slova přesně opakoval; ale teď Vám přinesu citát, za který se mohu zaručit:

"Charakter vládce přináší pro svobodu národa tolik jako stejně přinášejí zákony. Může, jako Vy, udělat z lidí zvířata a ze zvířat lidi. Miluje-li svobodné duše, bude mít poddané, miluje-li podlé povahy, bude mít otroky."

To je moje odpověď. A kdybych měl dnes k tomuto citátu něco přidat, tak by to bylo toto:

"( 136 ) Jestliže se slušnost vyžene od dvorů, jestliže se tu beze studu usadí korupce a zkaženost, přece jen nepronikne dál než do srdcí těch, kteří jsou v blízkosti špatnému vladaři. Láska ke ctnosti žije dále v srdcích národa a její Moc je tak velká, že je jen zapotřebí, aby zlý vládce jen zmizel a tak aby se vrátila v samé podstatě věci ležící síla počestnosti společně se svobodou do činnosti vlády."

Machiavelli: To je velmi hezky řečeno a velmi jednoduše formulováno. Jenže nemáte s tím, co jste tu řekl žádné štěstí a sice proto ne, jelikož jsem sám ve hlavách a srdcích mých národů personifikovaná ctnost. ( 137 ) A ještě víc, jsem zosobněním svobody, slyšíte? Stejně tak jako ztělesňuji revoluci, pokrok, moderního ducha, vše to, co je konečně nejlepší v podstatě moderní civilizace. Netvrdím, že jsem vážen, že jsem milován, ale tvrdím, že jsem ctěn, že mne národ skoro zbožňuje, že kdybych chtěl, mohl bych si nechat zřídit oltáře; neboť osud mi daroval - a to si musíte ujasnit - nadání, které působí na masy. Ve Vaší zemi byla Ludvíku XVI. uťata hlava, který chtěl pro svůj národ jen to nejlepší, který to chtěl v plné upřímnosti, s celou vroucností své opravdu čestné duše a několik let předtím se stavěly Ludvíku XIV. oltáře, který se o národ staral méně než o svou nejnepatrnější maitressu, který by byl nechal při nejmenší příležitosti střílet do mas, zatímco sám hrál s Lauzunem hru v kostky. Ale já jsem podle lidového hlasování, na kterém se zakládá moje Moc, ještě víc než Ludvík XIV. ( 138 ) Jsem Washingtonem, jsem Jindřichem IV., jsem svatým Ludvíkem, Karlem Moudrým, vybírám nejlepší krále, abych Vám učinil čest. Jsem současně králem Egypta a Asie; jsem faraónem, jsem Cyrem, jsem Alexandrem, jsem Sardanapalem. Srdce národa tluče rychleji, když jdu kolem. Národ za mnou běhá jako zmámený. Je se mnou provozováno modlářství. Otec mě ukazuje svému synovi, matka volá ve svých modlitbách mé jméno, mladá dívka ke mně vzhlíží, vzdychá přitom a myslí, že kdyby na ni náhodou padl můj pohled mohla by možná jednou odpočívat v mém lůžku. Bude-li nešťastný člověk utlačován, tak řekne: Kdyby to tak věděl král. ( 139 ) Nikdo se ostatně ke mně nepřiblíží, pokud by neměl v rukou mnoho zlata. Lidé v mém okolí jsou ovšem nemilosrdní, suroví, stojí často za to, aby se jim natlouklo, ale to musí také tak být. Jejich nenávistný, opovrženíhodný charakter, jejich nízké chtíče, jejich přehmaty, jejich ohavná hýřivost, jejich špinavá nenasytnost stojí v protikladu k mé mírné bytosti, k mým jednoduchým zvyklostem, mé bezmezné velkorysosti. Říkám Vám, koří se mi jako bohu.( 140 ) Za krupobití, v nouzi, za požárů přispěchám na pomoc, obyvatelstvo se mi vrhá k nohám, na rukou by mne vyneslo do nebe, kdyby mělo od Boha křídla.

Montesquieu: Což by Vám nebránilo, rozehnat je při nejmenším znamení odporu pomocí kulometů.

Machiavelli: To je správné. Ale neexistuje zkrátka žádná láska beze strachu.

Montesquieu: Je nyní tento ohavný sen už u konce?

Machiavelli: Sen? Ó ne, Montesquieu! Budete ještě dlouho bědovat. Roztrhejte Vašeho "Ducha zákonů", proste Boha, aby Vám ve svém nebi daroval zapomenutí; neboť nyní přijde strašná pravda, kterou jste už asi trochu tušil. To vše, co jsem Vám říkal není vysněno.

Montesquieu: Co tím chcete říci?

Machiavelli: To, co jsem Vám popisoval, všechny tyto příšerné věci, od kterých se náš duch odvrací, toto dílo, které by jen sám Satan mohl vykonat, to všechno je provedeno, to všechno existuje, to všechno prospívá za plného slunečního světla, teď, v tuto hodinu na místě tohoto světa, které jsme opustili.

Montesquieu: Kde?

Machiavelli: Ne, to nemohu říci. Znamenalo by to nechat Vás zemřít druhou smrtí.

Montesquieu:: Ale mluvte přece, pro lásku Boží!

Machiavelli: Nyní tedy...

Montesquieu: Co? Machiavelli: Moje hodina uplynula.! Nevidíte, jak mne bouře odnáší!

Montesquieu: Machiavel!

Machiavelli: Vidíte stíny, kteří letí těsně okolo Vás a přikrývají si oči? Poznáváte je opět? To jsou Vaši hrdinové svobody, které Vám celý svět záviděl. Nyní požadují od Boha svou vlast nazpět. . .

Montesquieu: Věčný Bože a to jsi připustil! . . .




<<< Zpět

Dále >>>