Machiavelli

Literatura, doplňky a vysvětlivky

--- Joly je ve Francii velmi rozšířené jméno. "Grande Enzyklopédie" přináší pod heslem Maurice Joly následující údaje: "Joly (Maurice), francouzský spisovatel, narozený v Lons-le-Saunier v roce 1821, zemřel v Paříži 16. července 1878. Advokát na pařížské advokatuře, sekretář princezny Mathildy (sestřenice Napoleona III., dcery Jérôme Bonaparte, bývalého vestfálského krále a jeho manželky Kateřiny Virtemberské), uveřejnil jeden z nejprudších pamfletů proti císařství: "Dialogue aux enfers entre Machiavelli et Montesquieu" (Bruxelles, 1864, in-12), začež byl, pomineme-li skutečnost, že se stal velmi známým, odsouzen k patnáctiměsíčnímu vězení a 200 frankům pokuty. Joly se stal na konci císařství jedním z nejhorlivějších a nejvíce poslouchaných řečníků na veřejných schůzích, a po 4. září (1871) zkusil dostat místo v nové vládě. Nepodařilo se. Stal se spolupracovníkem u "Liberté" a různých dalších novin, do kterých psal články proti republikánské levici. Nakonec skončil svůj život sebevraždou." Doplňme, že po několikrát přerušené návštěvě školy pracoval nejprve několik let jako expedient na ministerstvu v Paříži. Připuštění k advokacii obdržel roku 1858 a svůj "Dialog" nechal v Bruselu vydat pod anonymním označením "Současník". To mu vyneslo nejen už citované vězení a pokutu, ale i duely s kolegy, procesy s novinami, politické hádky a konec kariéry. Následovala chudoba, hořkost a nemoc, které ho dovedly až k jeho smutnému konci.

--- V období renesance se začaly prosazovat negativní jevy, z nichž byl snad nejzávažnější pokles křesťanského myšlení a morálky i u řadových členů společnosti. Způsob života se začal řídit pouze vědou, technikou a politikou. Touha po Moci byla povýšena na vládnoucí princip. Jedním z nejznámějších analytiků tohoto negativního způsobu myšlení byl Florentinec Niccolo Machiavelli (1469-1527), zde jeden z diskutujících partnerů v Jolyho "Dialogu". Dokázal, že politický způsob jednání nesouhlasí se zákony morálky a náboženství a ve své knize "Il Principe" ("Vladař", německé vydání Kröner Verlag, 1955), formuloval zásady a démonii Moci. Člověk není podle jeho mínění jako u antických spisovatelů "homo sapiens", rozumné stvoření s vrozeným smyslem pro spravedlnost, ale tvor, od kterého "lze očekávat jen špatné, když ho nikdo nenutí k dobrému". Kniha "Il principe" byla poprvé vytištěna v roce 1532. Roku 1557 byla za papeže Pavla IV.(1555-1559) dána církevní komisí na index a papežův dekret byl definitivně potvrzen roku 1564 Tridentským koncilem. Podle názorů některých kritiků zničil Macchiavelli svou analýzou nejen umění vedení státu, ale i pojem zdravé lidské morálky. Jeho jméno se stalo synonymem budoucího úspěchu Zla, bezohledného boje o získání Moci. Je zřejmé, že Machiavelliho názory vznikly na základě pozorování metod tehdejší politické praxe a přehnané koncentrace Moci v rukou církve i nejvyšších feudálů. S tím související omezení vlivu a práv nejen nižší, ale i vysoké šlechty si tyto kruhy přirozeně uvědomovaly a takový stav nelibě nesly. Otevřený odpor proti staletími konsolidované Moci byl zpočátku nemožný, ale jádro věštící změnu v budoucí vývojové etapě lidské společnosti bylo však zaseto.

--- V údobí Francouzské revoluce existovaly vedle sebe dvě "...nejvyšší myšlenky té doby..." (Montesquieu, Rousseau), ale nebylo jasné, která z nich se v budoucím politickém systému prosadí. Významnou roli přitom zahrály mocenské úvahy vycházející z lóží svobodných zednářů. Navíc se křížily zájmy šlechty s představami měšťanů i řadových občanů, pro které byl politický systém šlechtou plánované konstituční monarchie nepřijatelný. Zájmy bohatých vrstev a aristokracie nakonec prosadil významný svobodný zednář a francouzský filozoficko-politický spisovatel Charles de Secondat, baron de la Bréde et de Montesquieu, (nar. 18. 1. 1689, zámek La Bréde u Bordeaux; zemřel v Paříži 10. 2. 1755), v Jolyho knize druhý z diskutujících partnerů. Po humanistických a právnických studiích 1714 pracoval jako parlamentní rada; 1716-1726 prezident senátu v Bordeaux. Jak zdůrazňuje "Internacionální lexikon zednářů" (nakl. Amalthea, Vídeň), uplatnil se silně při rozšiřování vlivu zednářské organizace ve Francii. Montesquieu byl jako starý člen anglické lóže společně s anglickým vévodou z Richmondu (původním jménem Karl Lennox, angl. Velmistr od roku 1724) a Johnem Theopilus Desaguliersem (člen několika anglických lóží) roku 1735 spoluzakladatelem prvé pařížské lóže v rue de Bussy. Při posuzování myšlenek barona Montesquieu je třeba připomenout skutečnost, že jejich vliv působí dodnes na společenský život velké části Evropy. Zkušenosti bohužel nejednou potvrdily, že významní svobodní zednáři často plní v prvé řadě úkoly, které jim dala jejich organizace a teprve potom přicházejí na řadu zájmy národa, ve kterém žijí. Podle anglického vzoru navrhovaný systém konstituční monarchie rozdělil baron Montesquieu ve svém hlavním díle "De l´esprit des Lois" ( 1748, "Duch zákonů") absolutní Moc krále na tři části, jejichž pravomoci měly zůstat podle jeho představ na sobě nezávislé. Jednalo se o Moc zákonodárnou (legislativu), policejní (exekutivu) a soudní (judikativu) a aby občané nemohli okamžitě zasahovat proti nepřijatelným rozhodnutím státních orgánů, omezil práva emancipovaného občana a voliče formou "zastupitelské" demokracie. Doplňme ještě, že takovouto nedostatečnou kontrolu činnosti vlády a parlamentu volbou jejích členů pouze jednou za několik let, tento "anglický princip" reprezentace lidu tehdejší Montesquieův filozofický protivník J. J. Rousseau důrazně odmítl jako nesvobodu svým prohlášením:

"Každý zákon, který národ sám nepotvrdil je neplatný; není zákonem. Anglický národ věří, že je svobodný, ale mýlí se. Je svobodný jen v době volby členů parlamentu. Jakmile jsou tito zvoleni, je otrok, není nic".

--- Montesquieu "Lettres Persanes" (1721, 2. díly, rozšířeny 1754, česky: "Dopisy Peršanů"). Autor získal touto knihou značný ohlas. Jedná se o sarkastické, zpola románové zobrazení francouzských a evropských poměrů formou fiktivní korespondence dvou Peršanů.

--- Volební census je právo, které odporuje zásadě všeobecnosti a rovnosti ve volbách tím, že váže volební právo nebo váhu odevzdaných hlasů na velikost majetku voliče nebo na výši jím odvedených daní. Volební census platil i v četných evropských státech od 17. až do 19. století. Jeho princip spočívá na antické a v Římě prosazené myšlence, že rozsah majetku nebo výše odvedených daní má být rozhodujícím měřítkem pro politická práva občana.

--- Ve III. knize "Ducha zákonů" předložil Montesquieu principy státních forem. Princip demokracie je politická čistota, která sestává z úcty k zákonu a lásce k vlasti; princip monarchie je čest, despotismu strach.

--- "Habeas corpus act", (lat. habeas corpus "ty máš tělo"), základní anglický zákon z roku 1679 na ochranu osobní svobody, podle něhož žádný anglický poddaný nesměl být vzat a držen ve vazbě bez přezkoušení a nařízení soudce. Mimo toho byl jím upraven způsob vzetí do vazby. Zákon vznikl jako reakce na svévolná zatýkání za vlády Karla II. a rozšířil práva osobní svobody, které byly garantovány v "Magna Charta Libertatum" (1215) a v "Listině práv" (1628). Omezená pozastavení těchto garancí byla přípustná rozhodnutím parlamentu jen při ohrožení veřejné bezpečnosti.

--- Zákon dvanácti desek, lat. "lex duodecim tabularum" je nejstarší známé římské zákonodárné dílo z let okolo 451/450 př. Kr. vytvořený desetičlennou - "decemviri"- skupinou úřednického nebo kněžského kolegia. Zákon zůstal až do časného císařství podkladem římského občanského práva - "ius civile", obráží právo starorolnické společnosti a obsahuje mezi jiným též pravidla civilního procesu a exekuce, rodinného a dědického práva, sousedského a majetkového práva a rovněž privátní právo týkající se přečinů a poklesků.

--- Dnes existuje "moderní" ale pro normálního smrtelníka neuvěřitelný způsob "dělání peněz z ničeho". Podle dosud dosažených výsledků je možné ho označit jako "vyšší princip dolarového imperialismu", neboť umožňuje finanční "využívání" i řady ekonomicky silně vyvinutých států. Pro tento účel byl v USA prosazen potřebný zákon v roce 1913. Výchozí bod vysvětlující nový pojem přináší německý "Lexikon Brockhaus". Označuje základní princip "dolarového imperalismu" jako v souvislosti s klasickou teorií imperialismu používané heslo. V praxi dodnes využívají USA svou hospodářskou přesilu, podobně jako dříve evropské koloniální mocnosti, aby pomocí tzv. dolarové diplomacie udržovaly v ekonomické nebo politické závislosti hospodářsky nevyvinuté, rozvojové země (jako příklad jsou uváděny jihoamerické "banánové republiky") a sice buď přímo využíváním poskytované zbrojní - a vývojové pomoci nebo nepřímo opanováním trhu a průmyslu a propojením s místní oligarchií.

--- Při analyzování politicko-ekonomické činnosti USA nelze opomenout, že jejich činnost byla už od samého počátku založení státu podporována převahou americké zbrojní techniky nad pouhými luky a šípy ozbrojenými Indiány, kterým bylo posléze vzato právo rozhodování v jejich prastaré vlasti. Historické výsledky proto varují všechny představitele odpovědné za udržení samostatnosti států dnešní Evropy.

--- Benjamin Constant, celým jménem Henri Benjamin Constant de Rebecque ( * 25. 10. 1767, Lausanne - + 8. 12. 1830, Paris) původem ze švýcarské rodiny hugenotů, studoval v Anglii a Německu, komorník na dvoře v Braunschweigu. Nadšen revolucí se stal roku 1794 Francouzem, měl od roku 1799 křeslo v Tribunátu, ze kterého byl 1802 vyloučen a Napoleonem vypovězen, cestoval s madame de Staël, žil ve Weimaru, později v Coppet u Ženevského jezera, a od roku 1816 opět v Paříži. Stal se poslancem liberální opozice, 1830 státním radou. Ve svých pracích se zasazoval pro konstituční monarchii podle anglického vzoru a byl významným teoretikem politického liberalismu.




<<< Zpět