Machiavelli

Druhá část

Osmý dialog

Machiavelli: Vycházím z nejmožnějšího extrémního případu a volím jako příklad státu republiku. U monarchie by byla role, kterou bych chtěl hrát, příliš lehká. Volím republiku, protože bych narazil na zdánlivě skoro nepřekonatelný odpor v idejích, mravech, zákonech. Máte něco proti tomu? Dostanu tedy z Vašich rukou nějaký velký nebo malý stát; předpokládám, že je vybaven všemi zařízeními, která garantují jeho svobodu a nyní na Vás nasměruji následující otázku: Věříte, že jeho vláda je pojištěna proti puči nebo, jak se to dnes nazývá, proti státnímu převratu?

Montesquieu: Jistě ne; ale přinejmenším mi připustíte, že je takový podnik při současných na politice zúčastněných společnostech a při způsobu, jak jsou zorganizovány mimořádně obtížný.

Machiavelli: A proč? Nejsou tyto společnosti jako ve všech dobách v rukou politických stran? Nejsou všude elementy, které naléhají na občanskou válku, pomýšlející na převrat, usilující o Moc?

Montesquieu: To může být; ale věřím, že Vás mohu jedním slovem uvědomit, kde leží Váš omyl. Taková uchvácení Moci, která jsou v nutném případě velmi řídká, neboť jsou velmi nebezpečná a odporovala by moderním zvykům a i kdyby se přepokládalo, že se podaří, nemají zdaleka ten význam, který jim, jak se zdá, přičítáte. Výměna Moci by nepřivedla žádnou změnu zřízení. Může být, že někdo, kdo vznáší svůj nárok, vrhne stát do nepokojů, jeho strana může třeba zvítězit, pak přejde Moc do jiných rukou a to je všechno. Ale státní právo a tím i základ všeho uspořádání zůstane existovat. Ty se nezmění.

Machiavelli: Oddáváte se opravdu takovým iluzím?

Montesquieu: Zjistěte opak.

Machiavelli: Připouštíte tedy, že pomocí zbraní provedený podnik proti stávající vládě má na krátkou dobu úspěch?

Montesquieu: Ano.

Machiavelli: Vmyslete se potom do situace, do které budu přiveden. Potlačil jsem v tomto okamžiku každou Moc mimo mé vlastní. Kdyby mi mohly instituce, které se ještě udržely, vložit nějakou překážku do cesty, tak to může být jen překážka formální; ve skutečnosti nemůže mé svévolné jednání narazit na žádný opravdový odpor, krátce, nalézám se v prostoru bez zákonů, který Římané označovali takovým krásným a energie plným slovem "diktatura". To znamená: Nyní mohu dělat co chci. Já jsem zákonodárce, vykonavatel zákona, pán soudu a sedím vysoko na koni jako vůdce armády.

Podržte v paměti. Zvítězil jsem nyní tím, že jsem se opřel o jednu z politických stran, to znamená, že tato událost uchopení Moci se mohla provést jen uprostřed hluboké vnitřní rozervanosti. Je možno říci: děkuji za to náhodě; ale nesmíte se tím klamat, jaké příčiny měla tato náhoda. Bude se jednat o protiklad mezi aristokracií a národem nebo národem a buržoazií. V zásadě tomu nemůže být jinak; ale na povrchu bude vládnout zmatek idejí, mínění, ovlivňování a protikladných proudů jako ve všech státech, ve kterých se svoboda jen na okamžik zbavila pout. Budete zde mít politické elementy všeho druhu, zbytky kdysi vítězných stran, které jsou dnes poraženy, bezuzdnou ctižádost, sžírající závist, nesmiřitelnou nenávist, všude teror, přívržence každého názoru a každé doktríny, reakcionáře, demokraty, anarchisty, utopisty, všichni jsou při práci, všichni pracují stejným způsobem každý na svém místě na svržení stávajícího pořádku. K jakým závěrům se musí dojít vzhledem k takové situaci? Ke dvěma: Prvý je, že země má velkou potřebu klidu a nic neodepře tomu, kdo ho může zaručit. Druhý je, že při této roztříštěnosti stran neexistuje žádná opravdová Moc nebo lépe řečeno existuje jen jediná: národ.

Já jsem sám jeden z vítězných čekatelů Moci. Předpokládám, že mám vážené jméno historické pověsti, které je vhodné zapůsobit na fantazii mas. Tak jako Peistratos, Cézar, ano také Nero se opřu o národ. To je ABC každého samozvance. Je to slepé násilí, které mi dá do ruky prostředky, udělat beztrestně všechno co chci a autorita je slovo, které všechno přikryje. Národ se ve skutečnosti vůbec nestará o Váš vynález legality, o Vaše záruky ústavy.

Umlčel jsem politické strany a nyní uvidíte jak půjdu kupředu.

Možná si vzpomenete na pravidla, která jsem stanovil v mém pojednání o vládci, kde se jednalo o to, udržet dobyté provincie. Uchvatitel státu se nalézá v situaci, která odpovídá situaci dobyvatele. Je nucen udělat vše znova, stát rozpustit, buržoazii zničit, změnit způsob života.

To je cíl. Ale v současných dobách se smí po něm usilovat jen křivými cestami, dvojsmyslnými prostředky, obratnými kombinacemi a pokud je to možné, bez použití násilí. Proto přímo nezničím stávající zařízení, ale sáhnu na jedno po druhém a nepozorovatelným pohybem ruky přivedu jejich mechanismus do nepořádku. Tak to udělám po pořádku s výkladem práva, volebním pořádkem, tiskem, osobní svobodou, školstvím.

Bez ohledu na původní zákony zavedu úplně nové bez toho, že bych ty původní zrušil; tyto odsunu nejprve do pozadí, abych je brzy potom nechal úplně zmizet. To jsou má základní opatření a nyní poznáte jejich jednotlivé prosazování.

Montesquieu: Jaká škoda, že už neputujete zahradami Rucellaise, abyste tam přednášel toto krásné učení a jak politování hodné, že je pozdější generace neuslyší.

Machiavelli: Uklidněte se. Pro toho, kdo umí číst, to stojí psáno v knize o vládci.

Montesquieu: Nechme tuto otázku otevřenou. Tedy je den po státním převratu. Co uděláte?

Machiavelli: Něco velkého a potom něco docela malého.

Montesquieu: Tedy nejdříve to velké.

Machiavelli: Po úspěšném násilném aktu proti stávající Moci není ještě všechno ukončeno a politické strany se všeobecně nepovažují za přemožené. Ještě se úplně neví jak daleko sahá odhodlanost usurpátora; bude vyzkoušen, povstane se proti němu se zbraní v ruce. Nyní přišel okamžik, způsobit takový teror, který zasáhne celou buržoazii a oslabí i ta nejstatečnější srdce.

Montesquieu: Co chcete udělat? Řekl jste mi přece, že opovrhujete proléváním krve.

Machiavelli: Zde nesmí dojít k žádné falešné humanitě. Společnost je ohrožena, a proto se nalézá v právoplatném obranném stavu. Nejvyšší tvrdost a sama ta největší krutost zabrání novému krveprolévání v budoucnu. Neptejte se, co se udělá. Musí být jen dosaženo, že srdce lidí jednou provždy ztuhnou hrůzou a že strachem změknou.

Montesquieu: Ano, já si vzpomínám, učíte to v knize o vládci tam, kde vyprávíte o strašlivém násilí Césare Borgia v Cesena. Zůstal jste přece stejný.

Machiavelli: Ne, ne, později uvidíte, že tak jen jednám, protože to vyžaduje nutnost a já pod tím trpím.

Montesquieu: A kdo má nyní prolévat krev?

Machiavelli: Armáda! Výkonná ruka státní soudní pravomoci, ta, jejíž ruka své oběti nikdy nepřipraví o čest. Nasazením armády při utiskující akci budou dosaženy dvě věci velké důležitosti: Na jedné straně bude od tohoto okamžiku provždy znepřátelena s civilním obyvatelstvem, které bez slitování potrestala; na druhé straně bude nerozlučitelně spojena s osudem vůdce.

Montesquieu: A Vy věříte, že tato prolitá krev na Vás samotného nezapůsobí?

Machiavelli: Ne, neboť v očích národa nemá panovník konec konců nic společného s násilnostmi soldatesky, kterou není vždy možné lehce uspokojit. Ti, kteří by za to mohli být voláni k odpovědnosti jsou generálové, služebníci, kteří vykonali mé rozkazy. Ti ale - mohu Vás ujistit - mi budou až do jejich posledního dechu oddáni; neboť vědí velmi dobře, co je očekává až tu jednou nebudu.

Montesquieu: To by bylo tedy Váš prvý čin jako suverénní vládce. A nyní druhý?

Machiavelli: Nevím, zdali jste zpozoroval, jak silná je v politice Moc malých prostředků. Potom, co jsem Vám nyní řekl, nechám na každou novou minci vyrazit můj obraz a dám jich do oběhu značné množství.

Montesquieu: Ale uprostřed prvých starostí o stát by to byla opravdu naivní opatření.

Machiavelli: To si myslíte? Ještě jste Moc prakticky nevykonával. Na minci vyražený obraz člověka je samo znamení Moci. Nejprve to budou hrdí duchové, kteří proti tomu ve hněvu pozvednou svůj hlas, ale zvykne se. Sami nepřátelé mé vlády budou donuceni nosit můj obraz ve své peněžence. Je zcela jisté, že si poznenáhlu zvyknou, pozorovat mírnějším pohledem tahy obličeje, které jsou všude vyraženy na materielní zástavu všech našich požitků. Od toho dne, kdy se objeví můj obraz na penězích jsem králem.

Montesquieu: Přiznávám se, že je mi tato myšlenka nová. Ale nechme toho. Přece jste nezapomněl, že národy novověku jsou nakloněny dát si ústavy, kterými budou jejich práva zaručena. S Vaší z násilí odvozené Moci, s Vašimi plány, které mi tu vyvíjíte byste možná upadl do rozpaků před ústavou, ve které stojí všechny zásady, všechny předpisy, všechna nařízení v protikladu k Vašemu vládnímu rozsahu.

Machiavelli: Udělám jinou ústavu, jinak nic.

Montesquieu: A míníte, že to jinak nepřinese žádné obtíže.

Machiavelli: A kde by měla ta potíž být? Nyní neexistuje žádná jiná vůle, žádná jiná Moc než moje a operační základna, o kterou se opírám je lid.

Montesquieu: To je správné. Ale mám ještě pochyby: Potom, co jste mi právě řekl, si mohu myslet, že Vaše ústava by nebyla žádný monument svobody. Míníte, že jedna jediná násilím rozhodnutá krize, jeden jediný šťastně provedený státní převrat stačí k tomu, ukrást národu všechna jeho práva, všechny jeho vymoženosti, všechna jeho uspořádání, všechny jeho zásady, podle kterých je zvyklý žít? .

Machiavelli: Promiňte! Tak rychle to u mne nejde. Řekl jsem Vám právě před chvílí, že národy bývají jako lidé, drží se více zdání než skutečnosti. To je na poli politiky pravidlo, které bych bez rozvahy následoval. Buďte tak laskav, vypočítejte mi ještě jednou principy, kterým dáváte největší váhu a uvidíte, že jimi nebudu nějak moc přiveden do rozpaků, jak se zdáte předpokládat.

Montesquieu: Co z nich uděláte, Machiavelli ?

Machiavelli: Nepotřebujete se ničeho obávat. Jmenujte mi jen tyto principy.

Montesquieu: Přiznávám se, že Vám nedůvěřuji.

Machiavelli: Nuže, tak je Vám vyvolám zpět do paměti. Vy byste mi určitě mluvil o principu dělení Moci, o svobodě projevu a tisku, o náboženské svobodě, osobní svobodě, svobodě se spojovat ve spolcích, rovnosti před zákonem, nedotknutelnosti pohyblivého a pevného majetku, právo si stěžovat, svobodných daních, přiměřenosti trestů, žádné zpětné platnosti zákonů. Je to dost, nebo si přejete ještě více?

Montesquieu: Věřím, že je to mnohem víc než to, co je zapotřebí, Machiavelli, aby se Vaše vláda stala velmi nepohodlnou.

Machiavelli: Pak se tedy mýlíte a tyto principy jsou tak správné, že nevidím ani důvod je vyhlásit veřejně. Udělám z nich, budete-li si to přát, dokonce úvod k mé ústavě.

Montesquieu: Už jste mi ukázal, že jste velký kouzelník.

Machiavelli: Přitom nejsou zapotřebí žádná kouzla. Je nutno jen rozumět jak se dělá politika.

Montesquieu: Ale jak to chcete udělat, posadit tyto principy na špičku Vaší ústavy a potom je vůbec nepoužít?

Machiavelli: Buďte opatrný! Řekl jsem Vám, že tyto zásady veřejně vyhlásím, ale neřekl jsem Vám, že je vyjádřím písemně a také ne, že je uvedu jednotlivě.

Montesquieu:Jak to míníte?

Machiavelli: Nebudu se pouštět do žádných přesných údajů. Omezil bych se jen na to, národu vyložit, že uznávám zásady moderního práva a že je potvrzuji.

Montesquieu: Nechápu, co má takové zamlčování jednotlivostí znamenat?

Machiavelli: Hned uvidíte, jak je to důležité. Kdybych tato práva jednotlivě vypočítal, byla by moje volnost jednání vázána na tyto jasně formulované právní zásady a to nechci. Když je vůbec jednotlivě neuvedu, vypadá to tak, jako bych je všechny uznával a ve zvláštním případě neuznám žádnou. To mi později dovolí cestou nouzových nařízení odstranit ta práva, která pokládám za nebezpečná.

Montesquieu: Tomu rozumím.

Machiavelli: Ostatně patří ve vlastním smyslu některá z těchto práv ke státnímu a ústavnímu právu, ostatní k právu občanskému. To je rozdíl, který při používání absolutní Moci musí vždy sloužit jako vodítko. Na jejich občanských právech visí národy nejsilněji. Nebudu se jich, pokud nebudu muset, dotýkat a tak bude alespoň část mého programu nalézána splněná.

Montesquieu: A státní práva...?

Machiavelli: V mojí knize o vládci jsem postavil zásadu, - a ta je stále ještě pravdivá -: "Poddaní budou vždy s vládcem spokojeni, pokud se nedotkne jejich majetku a cti; a tak bude muset bojovat jen proti nárokům malého počtu nespokojených, se kterými by byl lehce hotov". To je moje odpověď na Vaši otázku.

Montesquieu: Vezme-li se věc přesně, nebylo by možné ji brát za upokojující. Bylo by možné Vám odpovědět, že státní práva jsou také majetkem, že je také pro čest národů také důležité si tato práva udržet a že když na státní práva vztáhnete ruku dotýkáte se skutečně majetku národů a jejich cti. Je možno k tomu ještě připojit, že udržení občanských práv je vázáno úzkým obapolným vztahem na práva státní. Kdo dá občanům záruku, že, když je dnes oloupíte o jejich politickou svobodu, je zítra neoloupíte o jejich svobodu osobní, že, když se dnes dotknete jejich svobody, nesáhnete zítra na jejich majetek?

Machiavelli: Jistě budou tyto důvody přednášeny s velkým rozhorlením, ale věřím, že jste si také plně vědom přehánění, které v nich leží. Zdá se mi stále, jako byste věřil, že moderní národy zrovna hladoví po svobodě. Přemýšlel jste také o případu, že už o ní nechtějí nic vědět a můžete od vládců požadovat, že by měli mít více lásky ke svobodě než národy? Nuže, zeptejte se Vašich od základů ochablých společností, ve kterých jednotlivec žije jen ve sféře svého egoismu a svých materielních zájmů, jedenkrát většiny a uvidíte, zda Vám ze všech stran neodpoví: Co je mi do politiky? Co se mám starat o svobodu? Není jedna vláda jako druhá? Nemusí se vláda prosadit?

Montesquieu: Pozorujte dobře: Nejen národ takto mluví, také občané, průmyslníci, intelektuálové, bohatí, vzdělaní, všichni, kteří jsou schopni použít Vaše krásné státoprávní teorie. Budou mi žehnat, budou volat, že jsem je zachránil, že jsou v menšině, že jsou neschopni vést se sami. Vidíte? Národy mají zkrátka takovou tajnou lásku pro geniální násilníky. O všech aktech násilí, které jsou obratně provedeny, budete slyšet mluvit s tónem obdivu, který je silnější než kárající: Nemůže to být sice správné, ale je to obratně provedeno, dobře posazeno do obrazu, prima uděláno.

Montesquieu:: Chcete se tedy opět vrátit k části Vašeho učení, které jako autor knihy o vládci do jisté míry z povolání zastupujete.

Machiavelli: Ne, my jsme při výkonu tohoto učení. Byl bych jistě dál, kdybyste mě nedonutil k odbočení. Začněme tedy opět tam.

Na každý vnitřní neklid musí umět odpovědět válkou proti cizině, na každou hrozící revoluci všeobecnou mobilizací. Ale jelikož v politice nepotřebují nikdy souhlasit slova s činy, musí být panovník v různých situacích dostatečně šikovný, aby ukryl své skutečné úmysly za vytýčením protikladných cílů. Když provádí to, co jeho ruka v tajnosti připravila, musí to vždy vypadat tak, jako kdyby ustupoval tlaku veřejného mínění.

Abych shrnul znázornění celého systému do jedné věty: Revoluce bude státem sama zadržena, na jedné straně strachem z anarchie, na druhé bázní před státním bankrotem, ke kterému dojde v důsledku revoluce a vcelku všeobecným stavem války.

Z krátkých odkazů, které jsem Vám právě dal, jste už mohl převzít, jak významnou roli je povoláno umění živého slova hrát v moderní politice. Já jsem, jak ještě uvidíte, velmi vzdálen podceňovat tisk, ale věděl bych také v případě potřeby, jak si posloužit řečnickou tribunou. Hlavní věcí je, použít proti svým protivníkům všechny bojové prostředky, které by mohli použít proti nám. Nespokojil bych se jen tím opírat se o mohutnou Moc demokracie, nýbrž bych také převzal z právní vědy s jejími vychytralostmi ty nejneupřímnější pomůcky. Když je třeba provést rozhodnutí, která by mohla vypadat nespravedlivá a lehkomyslná, tak je důležité rozeznat jak je vyhlásit krásnými slovy a opřít o vznešené základy morálky a práva.

Moc, o které sním, není v žádném případě spojena s barbarskými způsoby. Musí k sobě přitahovat všechny síly a všechny talenty kultury, ve které žijeme. Musí se obklopit žurnalisty, advokáty, znalci práv, muži praxe a administrativními úředníky, takovými lidmi, kteří od základu znají všechna tajemství, všechny motivy sociálního života, kteří mluví všemi jazyky, které znají lidé z každého prostředí. Je nutné je vzít odevšad, kde je najdete; neboť tito lidé plní úžasné služby, když jejich duchaplné metody použijete v politice. Mimo toho k tomu patří celý štáb národohospodářů, bankéřů, průmyslníků, kapitalistů, vynálezců, matematiků; neboť nakonec se všechno jen rozplyne ve výpočtech.

Pokud se jedná o nejdůležitější státní hodnosti, hlavní součásti Moci, je nutné to tak zařídit, že budou při každé změně vlády svěřeny jen takovým mužům, jejichž předchozí život a jejich charakter vkládá mezi ně a jiné lidi propast, od kterých by každého při změně vlády očekávala pouze smrt nebo vyhnanství a kteří vidí před sebou nutnost hájit stávající poměry až do posledního dechu.

Představte si nyní, že bych měl tyto různé duchovní a materielní prameny k použití, které jsem Vám právě popsal a dejte mi nyní nějaký národ. Tomu rozumíte! Pokládáte ve Vaší knize o Duchu zákonů[15] za hlavní princip, že se nesmí změnit charakter národa, má-li se mu udržet jeho původní síla. Nuže, nepotřebujete mi dát víc než dvacet let čas a já úplně proměním ten nejnezkrotnější charakter evropského národa tak, že se podrobí tyranii stejně jako ten nejmenší asijský národ.

Montesquieu: Dal jste tu k lepšímu další kapitolu Vašeho pojednání o vládci, abyste se sám sobě vysmál. Jak to nyní může vypadat s Vaším učením, nebudu o něm diskutovat; udělám k tomu jen poznámku: Zřejmě jste v žádném směru nedodržel slib, který jste dal. Použití všech těchto prostředků předpokládá mít k dispozici absolutní Moc a já jsem od Váš požadoval přesné údaje o tom, jak chcete v politických společnostech, které spočívají na liberálních institucích odůvodnit absolutní Moc.

Machiavelli: Vaše poznámka je zcela správná a já nepomýšlím na to se jí vyhnout. Tento začátek byl jen předmluvou.

Montesquieu: Postavím Vás proti státu, který je založen na reprezentativním vládním systému, monarchii nebo republice. Mluvím o národu, který je dlouho obeznámen se svobodou a ptám se Vás jak byste odtud mohl dospět zpátky k absolutismu.

Machiavelli: Nic lehčího jako toto.

Montesquieu: To chceme vidět.




<<< Zpět

Dále >>>