Machiavelli

Pátý dialog

Montesquieu:Zdráhám se Vám odpovědět, Machiavel; neboť ve Vašich posledních slovech leží něco satansky posměšného, takže Vás mám v tichém podezření, že Vaše řeči neharmonují úplně s Vašimi tajnými myšlenkami. Ano, máte onu nepříjemnou výřečnost, která jednoho odvádí od stop pravdy a Vy jste opravdu ten temný duch, jehož jméno stále ještě budí hrůzu i u v současné době žijících lidí. Stejně rád přiznám, že by bylo při setkání s tak velkým duchem příliš mnoho ztraceno, kdyby všechno co řekne bylo s mlčením přijato. Já Vás chci poslouchat až do konce a chci Vám také odpovědět, ačkoliv mám po všech dosud získaných zkušenostech málo naděje, že Vás přesvědčím. Načrtl jste právě opravdu pochmurný obraz moderní společnosti. Nemohu posoudit, zdali je věrný, ale je přinejmenším nedostačující. Neboť vedle špatného vždy stojí dobré a Vy jste mi ukázal jen to špatné. Mimo toho jste mi nedal do ruky žádný prostředek, kterým bych mohl přezkoušet, jak dalece mi říkáte pravdu; neboť nevím ani které národy ani státy jste mínil, když jste mi načrtával tento pochmurný obraz o smýšlení našich současníků.

Machiavelli: Nuže, předpokládejme, že jsem jako příklad vyhledal mezi všemi národy Evropy ten, který v kultuře nejdále postoupil a ke kterému - to bych rád hned zdůraznil - také nejméně odpovídá obraz, který jsem načrtl...

Montesquieu:Míníte přece asi národ francouzský.

Machiavelli: Ovšem.

Montesquieu: Máte pravdu. Neboť do tohoto národa ještě kalná učení materialismu nejméně vnikla. Francie zůstala střediskem velkých idejí a velkých zálib, o kterých věříte, že je jejich pramen vyčerpaný a odtud vyšly všechny velké principy státního práva, kterým nepřiznáváte žádný vliv na vládu států.

Machiavelli: Můžete k tomu dodat, že to nejdůstojnější pokusný ústav pro politické teorie.

Montesquieu: Neznám žádný experiment, který by byl na dlouhou dobu vzniku despotismu nápomocný, ve Francii právě tak málo jako někde jinde u národů současnosti, a tak nalézám Vaše teorie o nutnosti absolutismu jako velmi málo odpovídající skutečnosti. Znám do nynějška jen dva státy v Evropě, které neznají vůbec žádná liberální uspořádání, kterými by byl monarchistický element na všech stranách omezen, je to Turecko a Rusko. Když ale blížeji nahlédnete do piklí, které se odehrávají v poslední jmenované mocnosti, tak tam možná naleznete symptomy blízkého převratu. Předpovídáte mi - a to může být správné - že národy v méně nebo více vzdálené budoucnosti, které jsou ohroženy pro ně nevyhnutelným převratem, se vrací k despotismu jako k poslednímu útočišti a že si dají ústavu podle vzoru velkých absolutistických monarchií, které jsou podobné asijským. To je jenom předpověď. Kolik času uplyne než se vyplní?

Machiavelli:Méně než sto let.

Montesquieu: Děláte to jako staří proroci. Celé století. Tím máte hru vždy vyhránu. Ale nechte mě Vám nyní říci, proč se Vaše předpověď nevyplní. Moderní společnosti už dnes nesmí být pozorovány očima minulosti. Jejich mravy, jejich zvyklosti, jejich potřeby, všechno se změnilo. Už není bez omezení možné se spoléhat na analogie z historie když se jedná o to, vytvořit si úsudek k budoucnosti. Je nutno se mít především na pozoru považovat skutečnosti, které jsou jen náhodné za všeobecné zákony a to co v určitých situacích nebo dobách bylo potřebné, přebírat jako všeobecná pravidla. Když despotismus několikrát vznikl v průběhu historie jako následek sociálních převratů, vyplývá z této skutečnosti, že musí být povýšen k vládnímu principu? Smím z toho, že v minulosti sloužil jako přechodné stadium, uzavírat, že je vhodný pro odstraňování krizí moderních dob? Není mnohem rozumnější, když se řekne, že jiné chyby vyžadují také jiný způsob zjednání nápravy, jiné problémy, jiná řešení, jiné sociální poměry, jiné politické? Nezměnitelným zákonem lidské společnosti je každopádně, že usiluje po zdokonalení, po pokroku. Smím-li to tak říci, odsoudila ji k tomu věčná moudrost; odepřela ji vývoj zpět. Musí dosáhnout poslední cíl tohoto pokroku.

Machiavelli: Nebo musí zemřít.

Montesquieu: Nezacházejme do extrémů. Národy neumírají, když se ještě nalézají ve svých dětských letech. Když si zařídily pro ně vhodný druh a způsob, pak se může jejich uspořádání zhoršit, rozpadnout a skončit; ale to už přetrvaly několik století. Tak prošly různé národy Evropy změnami, od feudálního k monarchistickému systému, od monarchistického ke konstitučnímu režimu. Tento postupný vývoj, jehož shodnost je tak imposantní, není náhodný. Byl proveden jako nutný následek vývoje, který se odehrál na poli myšlenek předtím, než byly převedeny do činů.

Společnosti nemohou mít žádné jiné vládní formy než takové, které odpovídají jejich principům a odporuje tomuto všeobecně platnému zákonu, o který se samy zasadily, kdybyste mínil, že despotismus se shoduje s moderní kulturou. Pokud národy viděly suverenitu jako něco co vychází bezprostředně z vůle Boží, podřídily se bez reptání této absolutní Moci. Dokud jejich uspořádání ještě nestačila jejich vývoj zajistit, akceptovaly krutovládu. Ale toho dne, kdy byla jejich práva uznána a slavnostně vyhlášena, toho dne ve kterém lepší uspořádání dovolila usnesením se vyjádřit svobodně ke všem funkcím společenského organismu, zřítila se politika vládců z jejich výšin, Moc se stala závislou od veřejného života, vládní umění se proměnilo ve věc administrace. Dnes jsou ve státech věci uspořádány takovým způsobem, že v nich vystupuje vedoucí Moc státu ještě jen jako pohon organizovaných sil.

Jistě, když akceptujete, že tyto společnosti jsou všemi korupcemi, všemi břemeny infikovány, o kterých jste právě mluvil, pak dojdou jediným hbitým krokem až ke svému rozkladu. Ale jak Vám může uniknout, že závěr, ke kterému docházíte je pravý petitio principii? Od kdy ponižuje svoboda duši a degraduje charakter? To nás historie neučí. Naopak potvrzuje všude zářícími písmeny, že ty nejvýznamnější národy jsou také ty nejsvobodnější. Když, jak říkáte, v některé mně neznámé části Evropy poklesl smysl pro mravnost, tak se to stalo proto, že tam došlo k despotismu, že tam zanikla svoboda. Musí být tedy tam udržena, kde je a opět ji zřídit tam kde už není.

Nezapomeňte, že zde mluvíme o principech. A když ty Vaše také jsou jiné než ty moje, tak požaduji od principů jen aby se neměnily. Ale nevím, co si mám teď myslet když slyším, jak velebíte svobodu ve starověku, ale v moderních dobách ji dáváte do klatby, když ji podle doby a místa jednou zavrhujete a podruhé uznáváte. I když připustíme, že tyto rozdíly právem existují, nestane se princip méně platným a je to pouze princip, kterého se držím.

Machiavelli: Vidím jen, že se jako šikovný lodivod vyhýbáte úskalím a zůstáváte na širém moři. Všeobecnosti poskytují v diskusi vždy ty nejlepší služby. Ale přiznávám, že jsem se stal opravdu netrpělivým. Chci přece vědět, jak se důstojný Montesquieu vyrovná s principem národní suverenity. Dosud jsem neuslyšel, zda tvoří část Vašeho systému nebo ne. Uznáte to nebo to neuděláte?

Montesquieu:Nemohu odpovědět na otázku, která je takto formulována.

Machiavelli: Mohl jsem si už pomyslet, že i Váš rozum se před tímto přízrakem dostane do zmatku.

Montesquieu: Mýlíte se, Machiavel. Ale dříve než Vám odpovím, musím Vám připomenout, čím vlastně byly moje spisy a jaké poslání mohly vyplnit. Zatížil jste mé jméno odpovědností za nespravedlnosti francouzské revoluce. To je opravdu tvrdý rozsudek nad filozofem, který při hledání pravdy postupoval tak opatrnými kroky. Narozen ve století duchovního vzrušení, v předvečer revoluce, která měla v mé vlasti odstranit staré formy monarchistické vlády, mohu přece říci, že od této doby nepřehlédl můj pohled žádný z bezprostředních následků, které vyplynuly z dalšího vývoje těchto idejí. Nemohl jsem se uzavřít poznání, že by systém rozdělení Moci mohl jednoho dne posunout místo, ze kterého vychází suverenita.

Kdyby byl tento systém špatně rozpoznán, špatně definován, především špatně použit, mohl by se z toho vyvozovat strašně nesprávný výklad, který by mohl zničit základ francouzské společnosti. Pocit pro takováto nebezpečí mi byl vodítkem při práci na mém díle. Zatím co neprozřetelní novátoři, kteří se bezprostředně odvážili do pramene Moci, připravili bez nejmenšího tušení obrovskou katastrofu, zabýval jsem se sám tím, že jsem studoval formy svobodomyslných vlád a vypracovával jádro principů, které jejich zavedení předcházely. Jelikož jsem víc státník než filozof, více právník než teolog, spíše praktický zákonodárce, smím-li se tak nazvat, než teoretik, věřil jsem, že pro mou vlast udělám více, když budu učit jak sobě vládnout, než kdybych uvedl v pochybnost princip autority. Ale nechtěl bych proboha zkoušet, připisovat si na účet těch větší zásluhu, kteří stejně jako já v dobré víře hledali pravdu. Všichni jsme udělali chyby, ale každý musí nést odpovědnost za své vlastní činy.

Jistě, Machiavelli, a neváhám ani okamžik učinit Vám tento ústupek, měl jste pravdu, když jste právě řekl, že osvobození francouzského národa by muselo stát ve shodě s vyššími principy, které rozhodují o existenci lidských společností a tento ústupek Vám může zprostředkovat představu o tom, jaký posudek podám o principu suverenity lidu.

Nejprve nepřipustím žádné pojetí suverenity lidu, u kterého by se zdálo, že vylučuje třídu vzdělaných. Toto ustanovení je stěžejní, neboť jen jeho pomocí může být udělána ze státu čistá demokracie nebo stát reprezentativní. Když je někde suverenita, tak je u celého národa. Budu ji proto od nynějška nazývat národní suverenitou. Ale idea této suverenity neobsahuje žádnou absolutní, nýbrž jen relativní pravdu. Neomezenost moci dané lidu je spojena s myšlenkou, jejíž provedení všechno s myšlenkou suverenity lidských práv ze základů zvrátí. Toto materialistické a atheistické učení vrhlo francouzskou revoluci do proudů krve a přineslo po opojení svobodou hanbu despotismu. Není úplně správné, když se řekne, že národy jsou absolutními pány svého osudu; neboť jejich suverénním pánem je sám Bůh a národy nebudou nikdy stát mimo působnost jeho Moci. Kdyby vlastnily absolutní suverenitu, mohly by také vše provádět proti věčné spravedlnosti, také proti Bohu. Kdo by se mohl odvážit, zajít tak daleko? Ale když se princip božího práva vezme v doslovném významu, který se obyčejně s tímto slovem spojuje, pak není méně zhoubný, neboť vydává národy zpátečnictví, svévoli a podlosti, jako jeho logický důsledek vede opět k vládě kast, dělá z národů stádo otroků, které, jako v Indii, jsou řízeny kněžími a třesou se pod bičem svého pána. Jak by to mohlo být jiné? Když je panovník vyslanec boží, když je dokonce zástupce Boha na zemi, potom má veškerou Moc nad lidskými bytostmi, které jsou podrobeny jeho Moci a tato Moc bude mít své hranice jen na všeobecných pravidlech, co smí jeden to smí také druhý, které je možné vždy lehce prolomit.

Na poli, které leží mezi těmito dvěma extrémy, byly vybojovány ty nejrozhořčenější bitvy stranického ducha. Jedni křičeli: Jen žádnou boží autoritu! Ti druzí: Jen žádnou lidskou autoritu! Ty vznešená Prozřetelnosti, můj rozum se zdráhá přijmout tu nebo onu z těchto alternativ. Jeví se mi obě jako stejné rouhání tvé moudrosti. Mezi božím právem, které vylučuje člověka a lidským právem, které vylučuje Boha, leží pravda uprostřed.

Machiavelli. Národy jsou stejně jako individua volné v rukou Boha. Mají všechna práva, všechnu Moc jen pod podmínkou, používat ji podle pravidel věčné spravedlnosti. Suverenita je lidská ve smyslu, že je propůjčena lidmi a prováděna lidmi; je božská ve smyslu, že ji Bůh požaduje a že je možné ji vykonávat jen podle přikázání, která vydal.




<<< Zpět

Dále >>>