Machiavelli

Prvá část

Prvý dialog

Machiavelli: Bylo mi řečeno, že bych mohl na břehu této pusté krajiny potkat stín velkého Montesquieu. Stojí nyní sám přede mnou?

Montesquieu: Slovo "velký" zde nepřísluší nikomu, Machiavel. Ale já jsem ten, koho hledáte.

Machiavelli: Mezi proslulými osobnostmi, jejichž stíny obývají tuto říši temna se téměř nenalezne jiná, kterou bych chtěl raději potkat než ducha Montesquieu. Zapuzen do těchto neznámých světů při putování duší děkuji náhodě, která mi konečně představuje autora "Ducha zákonů".

Montesquieu: Někdejší státní sekretář Florentinské republiky ještě nezapomněl dvořanský způsob řeči. Ale o čem jiném bychom měli spolu mluvit, když jsme přestoupili tento pochmurný břeh, než o našich útrapách a našem utrpení.

Machiavelli: Mluví tak filozof, státník? Co znamená smrt pro osobnosti, které žily duchem, když duch přece neumírá? Co se mně týče, nemohu si přát žádnou únosnější situaci než tuto, která nám tu byla připravena až ku dni posledního soudu. Být osvobozen od starostí a tísní materielního života, žít v říši čistého rozumu, moci rozprávět s velkými muži, kteří vyplnili svět zvukem svého jména; z dálky sledovat revoluce států, hroucení a přeměny říší, přemýšlet o nových konstitucích, o změnách v mravech a představách národů Evropy, o pokrocích jejich kultury v politice, v uměních, v průmyslu, stejně jako na poli filozofických myšlenek, jaká je to hra pro myslitele! Nad čím můžeme žasnout! Jaká nová hlediska! Jaká neslýchaná odhalení! Jaké zázraky, máme-li věřit duchům, kteří k nám přicházejí! Smrt je pro nás jako se stáhnout do hlubokého ticha, ve kterém dokončíme naše dílo a sbíráme poučení z historie a vymožeností humanity. Naše zničení nemohlo roztrhat všechny svazky, které nás poutají k zemi; potomstvo mluví neustále o těch, kteří dokázali silně vzrušit lidského ducha. V dnešní době panují Vaše politické principy téměř v polovině Evropy; a když by se někdo chtěl uvolnit od strachu, který ho přepadne na temné cestě vedoucí do pekla nebo do nebe, kdo by mohl být lepší než Vy, který s tak čistou pověstí předstupuje před věčnou Spravedlnost?

Montesquieu: Nemluvíte vůbec o sobě, Machiavel. Jste příliš skromný, když v tichém mlčení přecházíte onu mimořádně velikou vážnost, kterou požívá autor knihy o vládci.

Machiavelli: Věřím, že slyším podtón tiché ironie, která se skrývá za Vašimi slovy. Měl by mně velký francouzský učitel státního práva opravdu posuzovat tak jako velká většina, která ode mne zná jen mé jméno a nekriticky převzatý předsudek? Tato kniha mně přinesla osudovou pověst, to vím. Učinila mně odpovědným za každou tyranii. Přivolala mi prokletí národů, které ve mně viděly zosobněný despotismus, který nenáviděly. To otrávilo moje poslední dny a jak se mi zdá, proklínající mínění potomstva mně pronásleduje až sem. Co jsem vlastně udělal? Sloužil jsem celých patnáct let mé vlasti, a tou byla republika. Podílel jsem se na spiknutí, abych ji udržel její nezávislost a neúnavně jsem ji obhajoval proti Ludvíku XII., proti Španělům, proti Juliu II., dokonce proti Borgiovi, který by ji beze mne zničil. Chránil jsem ji proti všem krvavým intrikám, kterými byla ze všech stran obetkána a přitom jsem bojoval diplomatickými prostředky tam, kde by jiný bojoval kordem; uzavíráním smluv, vyjednáváním, že jsem podle zájmů republiky, která by byla tenkrát rozmačkána mezi velmocemi, splétal nebo trhal vlákna, a kterou by válka rozhoupala jako malý člun na vlnách. Nebyla to vláda útisku a samovlády, kterou jsme ve Florenci měli; jednalo se o stát národní. Patřil jsem snad k těm, u kterých bylo vidět změnu jejich charakteru se změnou štěstí? Kati z rodu Medici věděli jak mne po svržení Soderiniho najdou. Vychován ve svobodě jsem s ní zahynul. Žil jsem ve vyhnanství, aniž by na mne spočinul pohled některého knížete, aniž by mi pomohl. Zemřel jsem chudý a zapomenut. To je můj život a to jsou zločiny, které mi přinesl nevděk mé vlasti a nenávist pozdějších generací. Nebe bude ke mně možná spravedlivější.

Montesquieu: To všechno jsem věděl, Machiavelli, a proto jsem nikdy nemohl pochopit, jak dokázal florentinský patriot, jak se tento služebník republiky mohl stát zakladatelem této zlověstné školy, ze které vyšly všechny korunované hlavy jako její žáci, a která dokáže ospravedlnit největší zločiny tyranie.

Machiavelli: A kdybych Vám nyní řekl, že tato kniha byla pouze fantazií diplomata, že nebyla vůbec určena do tisku, že našla veřejný souhlas, který autor nesdílel, a který ji koncipoval pod vlivem myšlenek, které byly tenkrát společným statkem všech italských knížectví, které dychtily po rozšíření své moci na účet ostatních, a které se nechaly vést úskočnou politikou, při které býval ten nejničemnější pokládán za nejšikovnějšího...

Montesquieu: Je to opravdu Vaše mínění? Jelikož ke mně mluvíte s takovou otevřeností, mohu se Vám přiznat, že totéž bylo moje mínění, a že jsem tím sdílel mínění těch, kteří Váš život znali a pozorně četli Vaše díla. Ano, Macchiavel, toto přiznání Vás ctí. Neřekl jste tenkrát, co jste myslel, nebo jste to řekl jen pod tlakem osobních dojmů, které na okamžik zkalily Vaše vysoce hloubavé myšlení.

Machiavelli: Zde se mýlíte, Montesquieu, a následujete příkladu těch, kteří o tom stejně usuzovali jako Vy. Mým jediným zločinem bylo, že jsem národům stejně jako králům řekl pravdu, ne pravdu o morálce, nýbrž pravdu o politice, ne pravdu o tom, co by mělo být, nýbrž pravdu o tom, co je a co vždy bude. Nikoliv já jsem zakladatel učení, které má pocházet ode mne; je jím lidské srdce. Machiavellismus je starší než Macchiavelli.

Mojžíš, Sesostris, Salomo, Lysander, Philipp a Alexander Makedonský, Agathkles, Romulus, Tarquinius, Julius Cézar, Augustus a také Nero, Karel Veliký, Theoderich, Chlodwig, Hugo Caper, Ludvík XI., Gonzalo de Cordoba, Cesare Borgia, to jsou moji duchovní předchůdci. Od nich, a sice vycházím od nejlepších mezi nimi a je třeba si povšimnout, že nemluvím o těch, kteří nastoupili po mně. Seznam jejich jmen by byl dlouhý. Naučili se z knihy o vládci jen to, co už dosud věděli z praktického používání Moci. Kdo mi ve Vaší době přinesl nádhernější holdování než Bedřich II.? Vyvrátil mé učení ve svých spisech v zájmu své popularity a ve své politice se přísně mého učení držel.

Jakou nevysvětlitelnou pomateností lidského ducha se stalo, že mi byla z toho, co jsem v tomto díle napsal upletena oprátka? Stejně dobře by bylo možné mít nějakému učenci za zlé, že bádal po fyzických příčinách, které zapříčiňují pád těles, když nás padající těleso zraní, lékaři, že popisuje nemoci, chemikovi, že sepíše historii jedů, mravokárci, že vylíčí nepravosti, historikovi, že píše dějiny.

Montesquieu: Ale Machiavel! Škoda, že zde není Sokrates, aby odkryl vychytralost, která se skrývá ve Vašich slovech! Když mi příroda dala také trochu nadání k diskutování, tak mi ani nepřipadá těžké Vám odpovědět. Srovnáváte zlo, které je zapříčiněno duchem panovačnosti, úskoku a násilí s jedem a nemocí. A Vaše spisy učí, jak se těmito nemocemi státy infikují a přinášíte školení o tom, jak se takové jedy vyrábějí. Když vědec, lékař, mravokárce studují zlo, tak přece ne proto, aby vyučovali jak je možno ho rozšířit, nýbrž aby ho léčili. To ale Vaše kniha nedělá. Ale to mě málo zajímá a já se kvůli tomu nenechám přivést z klidu. Když nepovýšíte despotismus na princip, když ho sám považujete za zlo, tak ho tím sám odsoudíte a alespoň zde můžeme být jednotni.

Machiavelli: Tedy nejsme, Montesquieu; neboť jste nepochopil můj celý myšlenkový pochod. Ukázal jsem Vám mou slabinu srovnáním, které by bylo možné lehce vyvrátit. Ani Sokratova ironie by mne nezneklidnila; neboť on byl také jen učitel praktické filozofie, jenomže šikovněji než ostatní používal falešný prostředek: slovní půtku. U něho jste nechodil do školy a já také ne. Nechme tedy slova a srovnávání a držme se myšlenky. Formuluji můj systém následovně a pochybuji, že jím budete moci otřást. Špatný instinkt je u člověka mocnější než dobrý. Člověk se cítí více přitahován ke zlu než k dobru. Strach a Moc ho ovládají více než rozum. Nezdržuji se dokazováním takových pravd. Ve Vaší vlasti Vám bylo také možné odporovat jen pomocí povrchní společnosti, jejíž vysocí kněží byli J. J. Rousseau a jeho apoštol Diderot. Všichni lidé usilují o získání Moci a není mezi nimi ani jediný, který by se nestal utiskovatelem, kdyby jím mohl být. Všichni, nebo skoro všichni, jsou připraveni obětovat svým zájmům práva svých spoluobčanů.

Co drží pohromadě tato divoká zvířata, která se jmenují lidé? Při vzniku společenských pořádků je to brutální a bezuzdné násilí, později je to zákon, tedy opět násilí, pouze uspořádané do určitých forem. Studoval jste násilí z Vašich pramenů; všude se násilí objevuje před právem.

Politická svoboda je ideál, který má jen relativní cenu. Životní nouze je to, co ovládá státy stejně jako jednotlivé lidi.

Pod určitými stupni zeměpisné šířky Evropy žijí národy, které jsou jednoduše neschopné používat svobodu přiměřeným způsobem. Když u nich trvá svoboda déle, přejde do nevázanosti. Přijde občanská- nebo bratrská válka, a stát je ztracen; rozdělí se na jednotlivé skupiny a rozpadne vnitřními otřesy, nebo ho toto rozdělení do skupin učiní lehkou kořistí zahraničí. Za takových poměrů dají potom národy přednost despotismu před anarchií. Nemají tak pravdu?

Když se státy jednou utvořily, tak mají dva druhy nepřátel: nepřátele, kteří je ohrožují zevnitř a nepřátele, kteří je ohrožují zvenku. Které zbraně použijete ve válce proti cizině? Budou si oba znepřátelení generálové navzájem sdílet své plány polního tažení, aby každý z obou mohl připravit na obranu? Upustí od nočních útoků, přepadů, zdrží se léček, bitev s nestejným počtem vojenských jednotek? To určitě neudělají. Takoví válečníci by se jen zesměšnili. A domníváte se, že tyto pasti, úklady, tato celá strategie, která je pro válku nepostradatelná, že se nepoužívá proti vnitřním nepřátelům, proti vzbouřencům? Jistě nebude tak přísně postupováno; ale v zásadě budou válečná pravidla stejná. Je možné za pomocí čistého rozumu řídit násilnické masy, které se dostaly do pohybu vlivem svých pocitů, svých vášní, svých předsudků?

I když bude vedení státních záležitostí svěřeno jedinému regentovi, malé skupině nebo celému národu, nemůže se zdařit žádná válka, žádný obchod, žádná vnitřní reforma bez použití takových prostředků, které, jak se zdá, zavrhujete, ale které byste musel sám použít, kdyby Vás francouzský král pověřil jen tou nejnižší státní úlohou.

Jak dětinská je přece výtka, která zasáhla knihu o vládci? Jejím obsahem je učení, že politika nemá vůbec nic společného s morálkou. Poznal jste alespoň jeden stát, který by se řídil principy, jež platí pro morálku privátních osob? Potom by byla každá válka zločinem i kdyby měla spravedlivý důvod; každý výboj, který nemá žádný jiný důvod než touhu po slávě, by byl zločinem; každá smlouva, ve které si Moc zajistí větší prospěch, by byla ohavným podvodem; každé uchvácení suverénní Moci by bylo jednáním zasluhujícím smrt. Nic jiného by nebylo legitimní než jen to co se zakládá na právu. Ale já jsem Vám už právě řekl a i nadále to pokládám za platné vzhledem k historii této doby: Všechny suverénní Moci vznikly pomocí násilí, nebo, což je totéž, popřením práva. Znamená to, že zavrhuji právo? Ne, dívám se na něj jen jako použitelné ve svých omezených hranicích ve vztazích národů mezi sebou stejně, jako ve vztazích vlády k ovládaným.

Nevidíte ostatně sám, že smysl samotného slova "právo" má nedefinovatelnou neurčitost? Kde začíná a kde končí? Kde bude nebo nebude právo použito? Přinesu příklady: Je tu stát. Špatná organizace veřejné Moci, páté přes deváté v demokracii, bezmoc zákonů proti vzbouřencům, nepořádek, který všude vládne ho ženou do záhuby. Z řad aristokratů nebo z klínu národa se vyšvihne odvážný muž. Poruší ústavu, vloží ruku na zákony, přepracuje všechna nařízení a daruje své zemi dvacet let míru. Měl právo udělat, co udělal?

Pesistratos se pučem zmocnil athénského hradu; připravil tím století Perikla. Brutus poruší monarchistickou ústavu Říma, vyžene Tarquiniery a založí pomocí ran dýkou republiku, jejíž velikost je tím nejimposantnějším divadlem, které kdy bylo dáno světu. Pokud pokračoval zápas mezi patriciji a plebeji, ovládal vnitřní život republiky, přivedl ji k jejímu rozpadu a vše směřovalo k zániku. Objevují se Cézar a Augustus. To jsou opět násilníci. Ale římské císařství, které po republice následovalo, jimi vydrželo stejně dlouho, a když se zhroutilo pokrylo celý svět svými troskami. Nu? Bylo to právo s těmito smělými muži? Ne, podle Vašeho názoru. A přesto je následující generace zasypaly slávou. Opravdu sloužili své zemi a zachránili ji. Prodloužili tím její existenci o nepřetržitá staletí. Vidíte, že u států je princip práva podřízen prospěchu a co vyplývá z těchto úvah je: Dobro může vzejít ze zla, že dojdeme k dobru pomocí zla tak, jak dochází k uzdravení pomocí jedu, tak jako je zachráněn život pomocí ostrého nože. Méně jsem se zabýval tím, co je dobré a morální, jako tím, co je užitečné a potřebné. Vzal jsem lidské společnosti takové, jaké jsou a pro ně vypracoval pravidla, které vycházejí z jádra jejich podstaty.

Rozuměno čistě teoreticky: Jsou násilí a úskok něco zlého? Ano, ale je nutno je použít, když je cílem ovládnout lidi, a to tak dlouho pokud lidé nejsou andělé.

Všechno je dobré nebo špatné, podle potřeby, která je tím sledována a výsledku, kterého je dosaženo; úspěch světí prostředky. A když se mě teď zeptáte, proč jako republikán přesto dávám přednost vládní formě absolutismu, tak Vám musím říci: protože jsem byl ve své vlasti svědkem nestálosti a zbabělosti chátry, jejímu vrozenému otrockému nízkému smýšlení, její neschopnosti pochopit a dbát podmínky, za kterých je možné vést svobodný život. V mých očích se přitom jedná o slepou sílu, která dříve nebo později rozpadne, když nespočívá v rukou jediného muže. Zaručuji se Vám, že národ, který je přenechán sám sobě, ničemu nerozumí než tomu, jak sebe sám zničit, že nikdy nemůže vést, soudit, válčit. Musím Vám říci, že Řecko zářilo jen v těch dobách, kdy nebylo svobodné, že bez despotismu římské aristokracie a později bez despotismu císařů by se nikdy nemohla vyvinout zářivá kultura Evropy.

Mám také ještě hledat příklady mezi moderními státy? Jsou tak přesvědčující a početné, že vyjímám jen ty prvé, nejlepší.

Pod kterými ústavami a pod vládou kterých mužů prožívaly italské republiky svá nejzářivější údobí? Kteří panovníci založili Moc Španělska, Francie, Německa? Byli to muži jako Lev X., Julius II., Filip II., Barbarossa, Ludvík XIV., Napoleon, všichni muži se železnou pěstí, kteří se spíše více spoléhali na ochranu svých mečů než na konstituci jejich států.

Ale sám se divím tomu, že jsem tak dlouho mluvil, abych přesvědčil slavného autora, který mi naslouchá. Nestojí část těchto myšlenek, pokud jsem správně informován, v "Duchu zákonů"? Mohl by tento můj proslov zranit vážného a klidného muže, který tak vášnivě přemýšlel o problémech politiky? Spolupracovníci francouzské encykliky nebyli muži jako Cato; autor "Lettres Persanes" nebyl svatý, dokonce ani fanatický věřící. Naše škola, která je nazývána nemorální, se přidržuje možná více pravého Boha než filozofové osmnáctého století.

Montesquieu: Vašimi posledními slovy jste mne nerozhněval, Machiavelli a pozorně jsem Vám naslouchal. Chcete mě nyní poslechnout a chcete mi vůči Vám dovolit tutéž otevřenost?

Machiavelli: Zmlknu a poslouchám v nábožném mlčení muže, který byl nazván zákonodárcem národů.




<<< Zpět

Dále >>>