Machiavelli

Třetí dialog

Montesquieu: Těsně sevřené množství stínů přichází na toto pobřeží. Místo, na kterém stojíme, bude jimi brzy zaplaveno. Pojďte sem na druhou stranu, nebo budeme brzy rozděleni.

Machiavelli: Ve Vašich posledních slovech jsem už nenalezl nic z oné jasnosti, která značila Váš způsob vyjadřování na začátku naší rozmluvy. Poznávám, že jste přehnal důsledky, které následují ze zásad, které jsou sestaveny ve Vašem "Duchu zákonů".

Montesquieu: V tomto díle jsem úmyslně opomněl sestavit podrobné teorie. Když je neznáte jen ze zpráv, které Vám o tom byly udělány, tak byste rozeznal, že jednotlivé ideje, které Vám tu rozvíjím vycházejí bezprostředně ze zásad, které jsem stanovil. Ostatně se nestydím přiznat, že zprávy, které jsem dostal o nových dobách, některé z mých myšlenek změnily nebo doplnily.

Machiavelli: Chcete vážně trvat na tvrzení, že despotismus je neslučitelný s politickým stavem, ve kterém se národy Evropy nalézají?

Montesquieu: Nemluvil jsem o všech národech. Ale chci Vám, pokud si to přejete, jmenovat ty národy, u kterých vývoj vědy o státu dosáhl tohoto velkého úspěchu.

Machiavelli: Které národy to jsou?

Montesquieu:Anglie, Francie, Belgie, část Itálie, Prusko, Švýcarsko, Německý svaz, Holandsko, také Rakousko, tedy jak vidíte, skoro celá část Evropy, přes kterou se kdysi rozprostírala Říše římská.

Machiavelli: Mně není zcela neznámé co se od roku 1527 až do současnosti událo a musím se Vám přiznat, že jsem velmi zvědav slyšet, jak Vaše tvrzení zdůvodníte.

Montesquieu:Tak mě tedy poslouchejte a možná se mi podaří Vás přesvědčit. Nejsou to lidé, ale zřízení, která ve státech zajišťují panování svobody a dobrých mravů. Od dokonalosti nebo nedokonalosti institucí je odvislé vše dobré, ale bude také nutně záviset vše špatné, co může vzejít pro lidi z jejich sdružení ve společnosti. A když žádám ta nejlepší zřízení, tak snad rozumíte, že tím míním, následujíc krásným slovům Solona, ta nejdokonalejší zřízení, která může národ snášet. Tím míním, že nežádám pro národy nemožné existenční podmínky a že se tím liším od těch nepodařených reformátorů, kteří si troufají zakládat společnosti na základě pouhých konstrukcí pojmů bez toho, že by přihlíželi k sociálnímu a politickému podnebí, zvyklostem, mravům nebo dokonce předsudkům.

V počátečním stadiu jejich vývoje mají národy konstituce, které jsou takové, jaké být mohou. Antika předvedla kouzelné kultury, státy, ve kterých byly podmínky náležející ke svobodomyslným formám vlády obdivuhodně zahrnuty. Národy křesťanské doby to měly těžší přivést jejich konstituce do souladu s vývojem veřejného života. Chodily ale do školy u antiky a navzdory jejich mnohem komplikovanějším kulturám dospěly k ještě dokonalejším výsledkům.

Jedna z prvých příčin anarchie stejně jako despotismu byla teoretická a praktická nevědomost, ve které se státy Evropy tak dlouho nalézaly, dokud nepoznaly zásady, které platí pro rozdělení společenské Moci. Dokud princip suverenity spočíval výhradně na osobě vládce, jak by se mohlo mluvit o právu národa? Jak tentýž, který měl úlohu zákony provádět, byl zároveň zákonodárce, jak by mohla být jeho vláda něco jiného než tyranství? Jak by mohl být občan chráněn proti zvůli, když k tomuto spojení legislativní a exekutivní Moci nyní přišla ještě soudní, aby se s nimi v jedné ruce sjednotila?

Já dobře vím, že dříve nebo později jednou prosazené úspěšné zavedení některých svobod a práv národa i do nejzaostalejšího politického života umožní položit překážky neomezeným důsledkům absolutního království, že na druhé straně strach před povykem národa dává podnět k umírněnému smýšlení některých králů, aby s mírou používali mimořádnou Moc, kterou byli obdařeni; ale není proto méně pravdivé, že tyto nezajištěné ústupky byly udělány jen k prospěchu mocnáře, který principielně vlastnil zboží, práva a osobu svých poddaných. Teprve po rozdělení společenské Moci byl v Evropě rozřešen problém svobodných společenských pořádků a jeho řešení realizováno ve skutečnosti, a když mi může něco uklidnit strach před hodinami jež předcházejí poslednímu soudu, tak je to myšlenka na to, že můj život na této zemi trochu pomohl k tomuto velkému osvobození národů z jejich stavu nezletilosti. Vy, Machiavelli, jste se narodil na konci středověku ( 1 ) a se znovuzrozením umění jste viděl vycházet červánky moderní doby. Společnost však, ve které jste žil, byla - dovolte mi to vyslovit - zcela proniknuta barbarskými mravy. V Evropě to vřelo. Válečnické myšlenky, poroba a výboje naplňovaly hlavy státníků a vladařů. Násilí bylo vším, právo platilo jen málo, přiznávám. Království jakoby byla kořistí dobyvatelů. Uvnitř států panovníci bojovali proti velmožům, a velmoži ničili města. Uprostřed feudální anarchie, která postavila celou Evropu do zbraně, měly porobené národy ve zvyku dívat se na vladaře a na mocné jako na božstva z vůle osudu, jimž byl na milost a nemilost vydán lidský rod. Narodil jste se do této doby, plné zmatků, ale také naplněné velikostí. Viděl jste nebojácné kapitány, kondotiery, odvážné génie, a tento svět ve svém zmatku plný smutné krásy se Vám jevil stejně jako umělci, jehož představivost tím byla více dotčena než mravní smysl, a to podle mne vysvětluje Vladaře. A nebudete tak vzdálen pravdě, jestliže řeknete, že jste mne s italským úskokem soudcoval, zda to neříkám s diplomatickou vrtošivostí . Ale od Vaší doby svět pokročil. Národy se dnes považují za pány svého osudu. Mají privilegia de facto a de jure a zničily aristokracii. Vytýčily princip, který pro Vás, potomka markýze Hugo, musí být velmi nový: princip rovnosti. Vidí ve svých vládcích jen pověřence národa. Uskutečnily princip rovnosti pomocí zákonů, které platí pro všechny občany, a které jim není možné opět vzít. Lnou celým srdcem na těchto zákonech, neboť jejich praotce stály skutečně mnoho krve.

Zmínil jsem se předtím o válkách. Zuří ještě stále, já vím; ale - a to je první pokrok - nedávají dnes už vítězům vlastnické právo nad poraženými státy. Právo, které jste sotva znal, mezinárodní právo ovládá dnes vztahy národů mezi sebou tak, jako v každém národě řídí občanské právo vztahy poddaných mezi sebou.

Potom, co si národy zajistily svá privátní práva občanskými zákony, svá veřejná práva smlouvami, chtěly upravit své vztahy k vládcům a zajistily si svá politická práva pomocí konstitucí. Dlouho vystaveny zvůli jednotné společenské Moci, která vládci dovolovala tyranské zákony vydávat a je tyransky prosazovat, rozdělily ústavou Moc na tři od sebe pevně ohraničené skupiny - legislativní, exekutivní a soudní - které nemohou být přestoupeny bez toho, že by se celá státní soustava nevzbouřila.

Jen touto reformou, která byla mocným činem, bylo stvořeno mezinárodní veřejné právo a tak se objevily vyšší principy, na němž je postaveno. Osoba vládce skončila jako juristická osoba být spojována se státem. Suverenita se teď objevuje jako něco co má samo zčásti svůj pramen v klíně národa, které provádí rozdělení od sebe nezávisle vytvořených sil na vládce a politické korporace. Nechci zde, kde je mým posluchačem proslulý státník, vyvíjet celou teorii režimu, který se v Anglii a Francii nazývá režimem konstitučním. Je dnes zaveden v nejvýznamnějších národech Evropy nejen proto, že je výrazem nejvyšší politické moudrosti, nýbrž především proto, že nabízí jedinou prakticky proveditelnou možnost vládnout podle idejí moderní kultury.

Ve všech dobách, pod svobodnou vládou stejně jako pod tyranií, bylo možné vládnout jen za pomoci zákonů. Ve způsobu a provedení, kterým budou zákony udělány, je proto zdůvodnění celé zákonné ochrany občana. Když je vládce jediným zákonodárcem, bude dělat jen tyranské zákony a bude štěstím, když v několika letech úplně nezvrátí státní ústavu; každopádně máme co do činění s čistým absolutismem. Je-li to senát, tak bude ústavou oligarchie, národem nenáviděná vláda, protože je v ní právě tolik tyranů pány, jako je senátorů. Je-li to národ, dospěje se k anarchii, což je jen jiná cesta, která vede k despotismu. Je-li to národem zvolené shromáždění, tak je už prvá část problému vyřešena; je tím položen základ reprezentativní vlády, jak dnes přišla k Moci v celé střední části Evropy. Ale shromáždění reprezentantů národa, které by mělo samo celou zákonodárnou Moc, by svou Moc hned zneužilo a stát přivedlo do největšího nebezpečí. Forma vlády, která se konečně prosadila je šťastné vyrovnání mezi aristokracií, demokracií a monarchistickou státní formou a má na těchto třech formách současně podíl a sice tím, že vyrovnává jejich síly, což se mi zdá být mistrovským kouskem lidského ducha. Osoba vládce zůstane svatou, nedotknutelnou. Ale i když podrží množství důležitých privilegií, které mu pro blaho státu musí zůstat zachovány, tak je jeho hlavní úlohou se postarat, aby byly zákony zachovávány. Jelikož už nesjednocuje všechny síly ve své ruce, zaniká jeho odpovědnost a přechází na ministry, se kterými pak společně vede vládu. Zákon, který má sám nebo ve spolupráci s ostatními korporacemi navrhnout, bude připraven státní radou, která se skládá z mužů, kteří dozráli v praxi státních záležitostí a předložen horní komoře, která sestává z dědičných nebo doživotně povolaných členů a přezkouší zda jeho návrhy neobsahují nic, co je protiústavní; o tom je hlasováno zákonodárným sborem, který vznikl lidovým hlasováním a je veden nezávislým úřednictvem. Když je zákon nedostačující, bude zákonodárným shromážděním odmítnut nebo vylepšen; horní komora odmítne jeho přijetí, když odporuje zásadám, na kterých spočívá ústava.

Vítězství tohoto systému, který je tak hluboce promyšlen a jeho mechanismus, jak porozumíte, se nechá sestavit nejrůznějším způsobem podle temperamentu národů, u kterých bude použit, byl to, co spojuje pořádek se svobodou, statiku s dynamikou, nechává účastnit veškeré obyvatelstvo na politickém životě a potlačuje pouliční nepokoje. Celá země se řídí sama střídavým posunem majorit, které mají vliv na jmenování ministrů v komorách.

Vztahy mezi vládcem a jeho poddanými spočívají, jak vidíte, na dalekosáhlém systému garancí, jejichž neotřesitelný základ leží v občanském pořádku. Nikdo nemůže být zasažen ve své osobě nebo majetku jednáním úřední autority. Osobní svoboda stojí pod ochranou úřadů. V právním životě vládne zásada, že jsou obžalovaní souzení sobě rovnými. Nade všemi soudy stojí nejvyšší soud, jehož úlohou je zrušit rozsudek, který by mohl vzniknout porušením zákonů. Sami občané jsou ozbrojeni k obraně jejich práv zřízením občanských milicí, které v městech spolupracují s policií. Prostí privátní občané mohou cestou petice přinést svou stížnost až před suverénní korporace, které reprezentují národ. Obce jsou spravovány úředníky, kteří jsou jmenováni na základě volby. Každý rok jsou pořádány velké provinciální schůze, které rovněž vznikají z voleb, aby došlo k vyjádření potřeb a přání obyvatelstva.

Tím jsem Vám, Machiavelli, předvedl ještě velmi slabě znázorněný obraz některých uspořádání, které dnes kvetou v moderních státech a obzvláště v mé krásné vlasti. Ale jelikož veřejnost patří k jádru svobodného národa, nemohla by všechna tato uspořádání dlouho přetrvávat, kdyby jejich funkce nebyla vykonávána v jasném světle veřejného mínění. Moc, která byla ve Vašem století ještě úplně neznámá a která v mé době právě začala vznikat, nyní počala tato uspořádání plnit intenzivním životem. Je to tisk, který byl dlouho v klatbě, který je stále ještě nevědomými uváděn do špatné pověsti, ale na který by bylo možné uvést ta krásná slova, která používal Adam Smith, když mluvil o úvěru: "To je hlas národa". Skutečně se tímto hlasem ukazuje celý vývoj myšlenek moderních národů. Tisk provádí v moderním státě něco jako funkci policie. Vyjadřuje potřeby, přednáší žaloby, ukazuje přehmaty a činy zvůle; nutí všechny nositele násilí brát zřetel na morálku. K tomu stačí jim říci veřejné mínění do obličeje.

Kde zůstává, Machiavelli, v takovým způsobem řízené obci prostor pro ctižádost vládce, pro činy tyrana? Já vím velmi dobře, pomocí kterých bolestivých otřesů dosáhly tyto pokroky vítězství. Svoboda ve Francii, která byla během revoluce utopena v krvi, se pozvedla opět po restauraci. Nové otřesy se tam ještě stále připravují; ale už jsou všechny zásady, všechna zařízení, o kterých jsem mluvil, součástí mravů Francie a všech národů, které se pohybují ve sféře osvěty. Jsem na konci, Machiavel. Státy stejně jako jejich vládci budou dnes ještě řízeny jen podle pravidel spravedlnosti. Moderní ministr, který by se držel Vašeho učení, by nezůstal ani rok u Moci. Panovník, který by chtěl maxima knihy o vládci převést do praxe, by vyvolal proti sobě vzpouru svých poddaných; byl by celou Evropou dán do klatby.

Machiavelli:Věříte?

Montesquieu: Budete se na mne zlobit pro mou otevřenost?

Machiavelli: Proč?

Montesquieu: Mohu počítat s tím, že jste Vaše myšlení trochu pozměnil?

Machiavelli: Nabízím Vám všechny ty krásné věci, o kterých jste právě mluvil, kousek po kousku vyřídit a dokázat Vám, že to je jen moje učení, které také dnes ještě platí navzdory novým myšlenkám, navzdory novým mravům, navzdory všem Vaším tak zvaným principům státního práva, navzdory všem uspořádáním, o kterých jste právě mluvil. Ale dovolte mi Vám ještě dříve položit otázku: Až do které doby jste sledoval historii současnosti?

Montesquieu: Znalosti, které jsem získal o různých státech Evropy sahají až do posledních dnů roku 1847. ( 2 ) Strasti mého bloudění těmito nekonečnými pláněmi a zmatené množství duší, které je naplňují, mi neumožnily setkat se s někým, kdo by mne mohl poučit o době, o které chci hovořit. Od té doby, kdy jsem sestoupil do říše stínů, strávil jsem skoro půl století mezi národy Starého světa a je to sotva čtvrt století, kdy jsem narazil na houfy moderních národů. Přitom jich nejvíce přicházelo z nejodlehlejších koutů světa. Nevím ani přesně, ve kterém roce dnešního světa dnes jsme.

Machiavelli: Zde jsou tedy poslední prvními, Montesquieu! Státník středověku, politik z barbarských dob je v situaci, že ví o historii moderní doby víc než filozof osmnáctého století. Národy žijí v roku 1864.

Montesquieu: Byl byste tak laskav, Machiavelli, říci mi - snažně Vás o to prosím - co se v Evropě odehrálo od roku 1847?

Machiavelli: Když dovolíte, neudělám to dříve, až když mi bude potěšením, otřást Vašimi teoriemi až do dna.( 3 )

Montesquieu: Jak bude libo. Věřte ale, že z tohoto hlediska nejsem vůbec zneklidněn. Mnoha staletí je třeba k tomu, aby se změnily principy a formy vlády, v nichž si lidé navykli žít. Žádné nové politické poučení nemůže vyplynout z patnácti let, která uplynou, a ve všech případech kdyby tomu tak bylo, pak by Machiavelliho učení nikdy nezvítězilo.

Machiavelli: Tak si to myslíte? Poslouchejte tedy zase Vy, co Vám řeknu!




<<< Zpět

Dále >>>