Machiavelli

Třináctý dialog

Montesquieu: Musím se trochu zotavit ze vzrušení, do kterého jste mě přivedl. Jaké bohatství účelných prostředků, kolik neobyčejných myšlenek! Ve všem leží poezie a taková neblahá krása, že by se moderní básníci jako Byron nemuseli stydět je použít; odkrývá se tu dramatický talent autora Mandragory.

Machiavelli: Míníte to opravdu pane de Secondat? Ale přece se mi zdá, jako byste si nebyl Vaší ironie docela jistý. Není Vám jasné, zda tyto věci přece jen nejsou možné.

Montesquieu: Když přemýšlíte, co k tomu míním, tak můj názor uslyšíte; čekám jen ještě na konec.

Machiavelli: Tak daleko ještě nejsem.

Montesquieu: Nuže, jen pokračujte.

Machiavelli: Jak si přejete.

Montesquieu: Při Vašem nastoupení vlády jste vydal strašné zákony proti tisku. Všechny hlasy s výjimkou Vám oddaných jste umlčel. Politické strany před Vámi umlkly. Nemáte strach před atentáty?

Machiavelli: O ne; neboť bych byl velmi neprozíravý, kdybych rázem neodzbrojil všechny strany najednou.

Montesquieu: Co k tomu máte za prostředky?

Machiavelli: Začal bych tím, že bych deportoval po stovkách lidi, kteří by se pokoušeli znemožnit můj nástup vlády se zbraní v ruce. Byl jsem informován, že v Itálii, v Německu a ve Francii existují tajné společnosti, ze kterých se rekrutují revolucionáři, kteří konspirují proti vládám. U mne roztrhám tato neviditelná vlákna, která byla ve skrýších spředena jako pavučiny.

Montesquieu: A potom?

Machiavelli: Kdo organizuje tajnou společnost nebo se k ní připojí, bude přísně potrestán.

Montesquieu: Dobře, to platí pro budoucnost. Co ale bude ze stávajících společností?

Machiavelli: Z důvodů všeobecné bezpečnosti vypovím ze země všechny, kteří jsou známi jako členové. Ti, kterým nemohu nic dokázat, zůstanou zde pod neustálým tlakem; vydám zákon, který vládě dovolí každého, kdo byl jednou členem, vyhostit cestou nařízení.

Montesquieu: To znamená: bez soudního rozsudku.

Machiavelli: Proč říkáte: Bez rozsudku? Není rozhodnutí vlády žádný rozsudek? Můžete být ale jistý, že bude mít veřejnost s buřiči málo soucitu. V zemích, které jsou neustále zneklidňovány sváry mezi občany, je nutné dosáhnout míru pomocí neúprosných násilných opatření. K zajištění klidu se musí přinést spousta obětí. Přinesou se. Tím vzroste do té míry vážnost muže, který rozkazuje a vzbudí natolik hlubokou úctu, že se nikdo neodváží dotknout jeho života. Sulla se mohl, potom co Itálii zaplavil krví, opět objevit v Římě jako obyčejná privátní osoba bez toho, že by mu byl na hlavě zkřiven jen jediný vlas.

Montesquieu: Pozoruji, že jste nyní dospěl k periodě strašlivých exekucí. Neodvažuji se k tomu něco poznamenat. I když Vaším záměrům rozumím zdá se mi jen, že byste mohl být méně tvrdý.

Machiavelli: Kdyby se apelovalo na mou laskavost, nechalo by se se mnou mluvit. Mohu Vám dokonce důvěrně říci, že část přísných opatření, která vložím do zákona jsou jen hrozbami, ovšem pod podmínkou, že nebudu donucen abych je použil.

Montesquieu: A to nazýváte potom varování! Ale to, co říkáte o Vaší laskavosti mě trochu uklidňuje. Někdy byste mohl člověku, který Vás tak slyší mluvit, nechat ztuhnout krev v žilách.

Machiavelli: Pročpak? Žil jsem v nejbližším okolí knížete von Valentinois, který měl strašlivou pověst a také si ji zasloužil; neboť měl doby, ve kterých neznal žádný soucit. Ale mohu Vás ujistit, že byl, jakmile byly potřebné exekuce vyřízeny, docela dobromyslným člověkem. Mohlo by se skoro totéž říci o všech absolutních mocnářích. V hloubi svého srdce jsou dobří a to obzvláště vůči malým lidem.

Montesquieu: Nevím ,jestli mi ve Vašem hněvu nejste milejší. Vaše mírnost je ještě děsivější. Ale vraťme se zpět k věci. Zničil jste tedy tajné společnosti.

Machiavelli: Jen ne tak rychle. To jsem neudělal. Zde něco pletete.

Montesquieu: Co a jak to?

Machiavelli: Zakázal jsem jen ty tajné společnosti, které by se byly podle jejich charakteru a chování vymanily z kontroly mé vlády; ale nezamýšlel jsem se zbavit prostředku pro obstarávání informací a vykonávání tajného vlivu, který může být značný, když se ví jak ho používat.

Montesquieu: Co byste s nimi mohl zamýšlet?

Machiavelli: Uvažuji o možnosti dát jistému počtu těchto společností tak něco jako legální existenci nebo také je všechny sjednotit v jedné společnosti, jejíhož nejvyššího vedoucího bych sám jmenoval. Tím budu mít různé revoluční elementy, které jsou v zemi, v mojí ruce. Lidé, ze kterých tyto společnosti sestávají, patří všem národům, všem společenským třídám, všem stavům. Jejich pomocí budu neustále informován o nejtajnějších intrikách politiky. Bude to takové vedlejší oddělení mé policie, o které Vám budu brzy vyprávět.

Tento podzemní svět tajných společností sestává z pouhých hlupáků, kteří nemají ani tu nejmenší cenu, ale je možné tam dát podněty, přivést do pohybu síly. Když se tam něco přihodí, mám ve hře moji ruku. Když se tam připravuje spiknutí, jsem jeho hlavou. Jsem mistr tohoto řádu.

Montesquieu: A Vy věříte, že tyto skupiny demokratů, tito republikáni, tito anarchisté a teroristé Vás nechají k sobě přiblížit a nechají se s Vámi posadit k jednomu stolu. Můžete věřit, že tito lidé, kteří si nepřejí žádné panství člověka nad člověkem, mezi sebe vezmou vůdce, který nebude nic jiného než jejich pánem?

Machiavelli: Nevíte ještě, můj milý Montesquieu, jak neschopná, ano téměř pošetilá je většina těchto mužů, kteří v Evropě štvou národy. Tito tygři mají duše ovcí a hlavy plné lehkomyslnosti. Stačí mluvit jejich řečí, abyste vnikl do jejich kruhů. Jejich ideje mají konec konců skoro všechny neuvěřitelnou podobnost s teoriemi absolutismu. Jejich sen je odevzdání se jednotlivců do jedné jen symbolicky chápané jednoty. Požadují úplné uskutečnění rovnosti všech lidí pomocí velmi schopné vládní Moci, jež je nakonec přece jen možná v ruce jednoho jediného muže. Vidíte, že také v této věci zastupuji učení Vaší školy. A nakonec musím ještě říci, že nemají možnost volby. Tajné spolky zůstanou existovat za podmínek, které jsem právě jmenoval nebo nebudou existovat vůbec.

Montesquieu: U Vás se nemusí nikdy dlouho čekat než dojde ke konci: sic volo, sic jubeo. Věřím, že je nyní rozhodnuto, že jste proti spiknutí dobře chráněn.

Machiavelli: Ovšem. Ale domnívám se, že je správné když Vám řeknu, že zákon nedovolí shromáždění a schůze, které přestoupí určitý počet osob.

Montesquieu: Kolik jich smí být?

Machiavelli: Jsou pro Vás takové maličkosti důležité? Když to chcete vědět: Nebudou povolena žádná shromáždění o více než patnácti až dvaceti osob.

Montesquieu: Ale ne! Potom se přes tento počet nemohou pozvat ani přátelé k obědu.

Machiavelli: Rozumím Vám dobře. Vzrušujete se ve jménu veselé francouzské pospolitosti. Nuže ano, bude to možné; neboť moje vláda nebude tak krutá jak si myslíte. Bude to možné, ale jen pod podmínkou, že se nebude mluvit o politice.

Montesquieu: Bude se smět mluvit o literatuře?

Machiavelli: Jistě, ale jen pod podmínkou, že se pod záminkou zabývat se literaturou, neshromažďují k politickým účelům; neboť není vůbec třeba o politice mluvit a přesto lze propůjčit slavnosti charakter veřejné manifestace, která bude publikem pochopena. A to nesmí být.

Montesquieu: Ach, jak je to přece pro občany těžké vést jejich život v takovém systému bez toho, že by budili nedůvěru vlády!

Machiavelli: Tady se mýlíte. Za těchto podmínek budou trpět pouze buřiči, ostatní si toho ani nevšimnou. Rozumí se samo sebou, že zde nemluvím o skutečném odporu proti mému režimu, rovněž ani o atentátech, jejichž účelem je svržení nebo o útocích na osobu vládce nebo jeho autoritu nebo jeho ústavy. To jsou opravdové zločiny, které budou potlačeny pomocí práva, které platí ve všech zákonodárstvích. V mé říši by se proti nim vydala vhodná pravidla ochranných opatření a byla by trestána podle ustanovení a druhu jejich provinění, a která by nepřipustila ani nejmenší možnost přímého nebo nepřímého útoku na stávající pořádek.

Montesquieu: Dovolte, abych se v tomto na Vás úplně spolehl a vůbec se neptám po prostředcích, které použijete. Ovšem nestačí jenom vydat drakonické zákony. Musí se také nalézt úřednictvo, které je ochotné je prosazovat; to má svoje těžkosti.

Machiavelli: Nemá vůbec žádné.

Montesquieu: Převrátíte tedy celou výstavbu soudu?

Machiavelli: Nebudu nic převracet; pouze změním a k tomu zavedu nové.

Montesquieu: Zavedete tedy válečné soudy, soudy se sumárním postupem, krátce: Zvláštní soudy.

Machiavelli: Ne.

Montesquieu: Co tedy uděláte?

Machiavelli: Nejprve musíte vědět, že nebudu mít vůbec zapotřebí vydat velký počet přísných zákonů, jejichž provádění bych musel prosazovat. Mnoho jich bude už k dispozici a platných; neboť všechny liberální nebo absolutistické, republikánské nebo monarchistické vlády musí bojovat se stejným těžkostmi. V kritických okamžicích musí také hledat útočiště v přísných zákonech, z nichž některé zůstanou v platnosti, jiné budou oslabeny podle potřeb, kterým děkují za svůj vznik. Je nutné používat ty i ony. Co se týče posledních, vzpomíná se na to, že nejsou odstraněny, že to byly naprosto rozumné zákony, že opětný vznik nešvarů, kterým měly zabraňovat opět nutí k jejich použití. Tímto způsobem vláda dokončí - a to bude dokonce často pravdivé - jenom akt dobrého vedení státu. Vidíte, že se jedná jen o to, přivést činnost soudů trochu do pohybu, což je vždy lehké v zemích s centralizovanou státní Mocí, neboť v nich stojí soudci prostřednictvím ministerstva, které je zaměstnává, v přímém kontaktu s vládou.

Co se týká nových zákonů, které budou za mé vlády udělány a nejčastěji vydány formou jednoduchých nařízení, nebude možná jejich použití zrovna lehké, neboť v zemích, ve kterých jsou soudci nesesaditelní, budou sami soudci odporovat výkladu zákona ve formě požadující příliš bezprostřední účinek násilí. Ale věřím, že jsem vynalezl velmi geniální, velmi jednoduchý, zdánlivě zcela regulérní postup, kterým budou příliš neomezitelné následky tohoto principu modifikovány bez toho, že by se musel ukončit princip nesesaditenosti soudců. Vydám nařízení, kterým budou soudci propuštěni na odpočinek, když dosáhnou určitého stáří. Nepochybuji o tom, že i zde mám na mé straně veřejné mínění; je to trapný pohled když, jak k tomu tak často dochází, je nutné se dívat, jak soudce. který je k tomu povolán aby kdykoliv rozhodoval o důležitých a těžkých otázkách, propadá duševní vetchosti, která mu to znemožňuje.

Montesquieu: Ale dovolte, chtěl bych k tomu k tomu o čem zde mluvíte, udělat několik poznámek. Co zde tvrdíte, neodpovídá docela zkušenosti. U mužů, kteří žijí v trvalém cviku duševní práce, neklesá tolik inteligence. Když to tak smím říci, je to privilegium ducha, kterého požívají ti, jejichž je životním živlem. Když u některých soudců duševní síly ve stáří mizí, udržují se přece u většiny a jejich znalosti jen ještě dále přibývají. Není třeba je sesadit; v jejich řadách vyrve už smrt přirozené a nutné mezery. A kdyby se mezi nimi skutečně objevilo tolik příkladů únavy, jak tvrdíte, tak by bylo přece v zájmu dobrého konání spravedlnosti tisíckrát lépe, snášet tento neduh, než přijmout Váš lék.

Machiavelli: Mám k tomu důvody, které Vaše převažují.

Montesquieu: Státní úvahy?

Machiavelli: Může být. O jednom Vás mohu v každém případě ujistit; soudci se nevzdálí od práva více než dnes, když se bude jednat o čistě občanské zájmy.

Montesquieu: Co já vím! Neboť po tom, co tu říkáte si už mohu myslet, že se od práva odchýlí, když se bude jednat o politické zájmy.

Machiavelli: Nebudou to dělat. Budou svou povinnost tak vykonávat, jak jsou povinni. Neboť v politických věcech musí soudci v zájmu udržení pořádku stát vždy na straně Moci. Bylo by tím nejhorším, co je možné si pomyslet, kdyby mohl být vládce napadnut z důvodů provokujících soudních rozsudků, které by byly okamžitě v celé zemi využity proti vládě. Co by pomohlo donutit tisk k mlčení, kdyby jeho úlohu převzaly soudní rozsudky?

Montesquieu: Tak skromně jak vyhlíží, je skutečně Váš prostředek účinný, neboť mu připisujete tak velký význam?

Machiavelli: Jistě. Neboť dosáhne, aby zmizel duch vzpurnosti, tento neustále tak nebezpečný duch sounáležitosti sboru juristů, kteří si udrželi vzpomínku na dřívější vlády, možná s nimi ještě provozují jejich kult. Přinese do jejich kruhu množství nových elementů, ze kterých vycházejí vlivy, které jsou příznivé duchu, který ovládá mou vládu. Dvaceti, třiceti, čtyřiceti místům pro soudce, které se uvolní každý rok jejich odchodem do penze, následuje přeskupení celého personálu justice, které se tak může každých dvanáct měsíců ze základu až do nejvyšší špice obnovit. Víte, že uvolnění jednoho jediného místa postoupením úředníků do vyšších pozic, může následovat padesát nových jmenování. Můžete si pomyslet, co z toho bude, když bude najednou třicet nebo čtyřicet míst volných. Nezmizí jen jednota politického smýšlení, nýbrž dojde k těsnějšímu přimknutí na vládu, která nakládá větším počtem volných míst. ( 10 ) Jsou mladí lidé, kteří si přejí povýšení a jimž v postupu už nebude bránit to, že ti, kteří jsou nad nimi, tam jsou doživotně. Vědí, že vláda miluje řád, stejně tak jako vlast, a že nutno spravedlivě sloužit oběma, jestliže to je v zájmu pořádku.

Montesquieu: Avšak v neslýchané zaslepenosti se Vám bude vytýkat, že v úřadech podněcujete ducha zhoubného soupeření, a stejně tak i v soudnictví. Nebudu se zmiňovat o tom, jaké to bude mít následky, protože se domnívám, že Vás to nezastaví.

Machiavelli: Nehodlám se vyhýbat kritice. Zajímá mne však málo, protože ji nevnímám. Ve všem jsem té zásady, že i přes nesouhlas neodvolávám svá rozhodnutí, Kdokoliv z vladařů takto jedná, může si být jist, že pro svou vůli získá respekt.




<<< Zpět

Dále >>>